Tvrdý byl život vojenský a trval ne rok nebo dva, ale deset i dvacet let, a takovou dobu málokterý chlapec přežil; musel z jedné bitvy do druhé, jak se to mocným pánům zlíbilo, a smrt čekala všude. Ale Cyril měl štěstí – vydržel, přežil a byl později dán jako stráž do kterési uherské pevnosti, kde byli drženi těžcí vězni. V tomto žaláři mezi kamennými zdmi si odpykával svůj dlouholetý trest neznámý muž ve velmi pokročilém věku a nemocný. Cyrilovi se podařilo dostat se s tím starcem do styku a zjistil, že ubohý stařec je Moravan a že pochází od Buchlova. Zželelo se mu ho a potajmu mu často přinášel část své vojenské stravy, a kde mohl, posloužil mu. Když starý muž cítil, že se blíží jeho poslední dny, sdělil Cyrilovi své tajemství. Kdysi býval loupežníkem a nashromáždil velké bohatství. Poklad zakopal „u pily – pod velkú střapatú lípú – při cestě na Břesovice“. Prý až přijde Cyril z vojny domů, má si jej vykopat. „Od lípy běž dvanáct kroků, potom tam, kde je…“ a v tu chvíli starý loupežník vydechl naposledy.

Když se Cyril navrátil už jako letitý člověk domů, jal se pídit po pokladu. Vyhledal „střapatou lípu“, hledal, kopal kolem celého stromu, ale nic nenašel. Hledal až do smrti a po něm jeho synové a synové jejich synů, ale všecko marno. A tak loupežníkův poklad prý kdesi v zemi spí, jenomže dnes už ani nikdo neví, kde byla ta lípa, ba ani pila už neexistuje. A tak v zemi zůstane už navěky.

Čertovo sedlo u Stříbrnic

Stříbrnicemi protékají dva potůčky. Jeden zvaný Stříbrný pramení v Podskalí, pod velkým kopcem, kde je skalnatý útvar s plošinkou zvanou Čertovo sedlo. A pod plošinkou je v kameni otisk skutečného kopyta – Čertova kopyta. V těch místech prý sedával čert, který prvním osadníkům škodil, než byl z tohoto místa zažehnán. Než utekl, stačil ještě vyrazit do skály svoje kopyto. Vypuzen ze svého oblíbeného sedátka, utekl prý do místa v Chřibech zvaného „Škarbálka“ a tam se za velkého rachotu propadl do země.

Na cestě k sídlu pekelníka

Poklad je téma aktuální za všech časů. Rychle zbohatnout bez vlastního přičinění je přáním mnoha lidí, nicméně hledání pokladu je způsob již velmi zastaralý s nejistým výsledkem. Vstoupit do politiky, nechat se zkorumpovat, pochlebovat mocným, sem tam něco zprivatizovat nebo vytunelovat vede k cíli snáze a my se nemusíme o půlnoci s rýčem a lopatou nikam trmácet, v potu tváře kopat jámu v zemi a ještě s rizikem, že pokud v těch místech vůbec nějaký poklad kdysi někdo ukryl, probudíme síly poklad střežící a budeme mít co dělat, abychom z takového dobrodružství vyvázli se zdravou kůží.

Tip na výlet: chřibské skály IX. Osvětimanské pískovcové skály

Střapatá lípa už neexistuje a nevíme ani, kde rostla, zato místo, na kterém sedával čert, místní dobře znají. Pověstná skála, dosahující od pramene potoka nahoru ke stříbrnickým pasekám, je z obce vzdálena slabou půlhodinku chůze. Cesta vede podél potoka, který se stále hlouběji zařezává do profilu. V době vegetace je žleb zarostlý neprostupnou hradbou zeleně, avšak při naší dubnové výpravě bezlisté stromy a keře dovolovaly pohled do bezútěšného nitra této divočiny. Pekelník si nemohl zvolit za své sídlo příhodnější krajinu, opuštěnější, neveselejší než právě území podél strmých břehů. Prameniště v Podskalí je ukázkou devastující péče člověka. Stavitel „ochránil“ zřídlo odpudivým betonovým vodojemem, a tak zničil jedno z mysteriózních míst v Chřibech. Vystoupat mezi balvany a skalisky nahoru k Čertovu sedlu není tak obtížné, jak se na první pohled zdá. Ze svého posedu na skále měl pán temných sil vskutku pěkný rozhled na své hříšníky. Dnes už je zde po něm jenom otisk kopyta. Jak praví pověst, byl vysvěcením z tohoto místa vypuzen a na „Škarbalkách“ se propadl do pekla. A kdeže je tahle „brána“ pekel? Škarbalky totiž na turistických mapách označeny nejsou. Pomohl nám je na starých lesnických mapách najít Jiří Blaha z Kostelan. Nacházejí se v prostoru za Šanterovou hájenkou a někdy vás tam určitě zavedeme.

Kdo byl svatý Prokop?

Český strážce cyrilometodějského odkazu sv. Prokop má svátek 4. července, v těsném sousedství svátku svatých Cyrila a Metoděje. Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, stal se knězem a se svou manželkou měl syna Jimrama. Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře na Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Byl pokoušen ďáblem, ale ďábla porazil a zkrotil tak, že jej zapřáhl do pluhu. S pomocí knížete Oldřicha vzniká postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Prokop se posléze stal prvním opatem Sázavského kláštera, který byl jedním z posledním míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně. Roku 1204 byl Prokop papežem Inocencem III. jako první Čech vůbec prohlášen za svatého (kanonizován). Zdroj: wikipedie

Prokop a čert

Pověst o Čertově sedle na stříbrnickém katastru má jednu velice zajímavou souvislost. Ta se týká zasvěcení stříbrnického kostela a kaple svatému Prokopu. Kostel je novodobý (1910) a bylo na něj přeneseno zasvěcení starší kaple na návsi z roku 1750. Stříbrnice však měly svatostánek mnohem dříve. Vždyť první písemná zmínka o této obci je již z roku 1128 a tímto vročením se Stříbrnice řadí k nejstarším obcím na Slovácku. Sakrální stavba ve Stříbrnicích je připomínána již k roku 1131. „Neznáme bohužel místo, kde stála, ale je velmi pravděpodobné, že nedaleko dnešní kaple uprostřed vesnice. Kolem tehdejšího objektu mohlo být i pohřebiště,“ uvádí v Malovaném kraji v r. 1994 Milan Náplava ml.

Naše otázka zní: Co bylo důvodem úcty ke sv. Prokopu právě ve Stříbrnicích? Obyčejně se uvádí souvislost s názvem Stříbrnic. Prý se v obci kdysi těžilo stříbro a svatý Prokop je přeci patronem horníků. Věc má však háček. Ve Stříbrnicích a v okolí nikdy ložiska vzácných kovů nebyla prokázána, natož aby docházelo k těžbě. Geologie vyvrací takovou představu.

A co když je všechno jinak a úcta k Prokopu má jiné kořeny? Jak víme z legendy, když byl svatý Prokop poustevníkem, byl pokoušen ďáblem a musel s ním svést boj. Ve zkouškách obstál a – jak praví legenda – okolní lidé jej spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem. Tak je také zobrazován – se spoutaným ďáblem ležícím u svých nohou. V širším slova smyslu lze chápat střetnutí Prokopa s čertem jako obraz vítězství křesťanství nad pohanstvím, dobra nad zlem.

Názvy spojené s představou čerta, jako jsou Čertovy skály, Čertovy kameny, Čertovo sedlo apod., nejsou nahodilé. V blízkosti takových míst zpravidla nacházíme místa předkřesťanských kultů. Je známo, že některé pohanské kmeny přinášely svým bohům krvavé lidské oběti. Víme to zcela jistě o Keltech. A tak se nabízí úvaha, že taková pojmenování byla vyvolána silně negativní vzpomínkou na místa, kde k takovým událostem docházelo – na místa, kde byly přinášeny bohům krvavé oběti. Čert je pak pro křesťana synonymem toho, kdo tyto pohanské kulty provozoval. V takovém případě má „přítomnost“ svatého Prokopa, vítěze nad čertem, v patrociniu stříbrnické kaple, v blízkosti „Čertova sedla“ své logické vysvětlení. Významnou indicií pro přijetí takové úvahy budiž skutečnost, že jsme v Chřibech, v blízkosti nejen křesťanského Veligradu, ale i předkřesťanských sídel a pohřebišť, tedy v prostoru, kde se křesťanství skutečně střetávalo s pohanstvím.

Jiří Jilík