Ale ať pátráte jak pátráte, žádný mlýn na Hutích není v minulosti písemně doložen, a proto místní využívali služeb dvou mlynářů ze Stupavy.

Sklářská osada Hutě bývala za jednotlivými chaloupkami obklopena políčky a loukami, na nichž se pásaly ponejvíce ovce. Ve větší míře už dnes zaniklá pole přinášela poddaným buchlovského velkostatku i zaměstnancům sklárny nejnutnější obživu, pokud k nim byla příroda zrovna milostivá a nepřišly jarní mrazy, krupobití nebo sucho. Přítomnost políček a zahrad připomínají tu a tam odumírající ovocné stromy – švestky, jabloně a hrušky, zarostené nesečenou trávou a bujným křovinatým náletem.

Rozsáhlé vrcholové louky pod pískovcovým balvanem – Buchlovem kamenem – vznikly mýcením stromů, potřebných k výrobě skla. Samotné skalisko je téměř pohlceno smrkovým lesem a mnohý z kolem procházejících je tak může klidně i minout. Ještě ve třicátých letech trčelo na vyvýšeném místě a bizarností připomínalo trosky tajemného hrádku. Svým dominantním umístěním, viditelným z vícero stran, je známé pod tímto pojmenováním už roku 1555. Právem můžeme říci, že bylo považováno za menšího bratra hradu Buchlova, jehož typickou siluetu máme odtud jako na dlani.

Buchlov kámen byl vyhledávaným turistickým cílem již za odumírajícího zkostnatělého mocnářství a později, v dobách samostatné republiky. Dosvědčují to články a zprávy v novinách, zažloutlé pohlednice i fotografie boršického učitele Františka Horenského a naposledy žijící turistické legendy Vojtěcha Rosůlka. Od Malého Buchlova kamene, ležícího o kousek dál, se otevírá v zimním období mezi stromy panorama severního chřibského hřebene s Brdem a Jílovou, zatímco dolní stráně tvoří lesnatá Sviňava na Salašsku.

Pod Buchlovem kamenem se z části v úvozu vine nezpevněná cesta od kilometr vzdáleného statku Dvorku, někdy Zikmundova. Jak prozrazuje detail kresby z roku 1719, stával tu již v těch dobách a podstatně byl rozšířen po polovině 19. století Zikmundem Berchtoldem. Cesta pokračuje k zadní části luk směrem pod Pěknou horu k místu, kde asi před sto lety „zhasl“ pověstný Široký dub. I v těchto končinách je lemovaná zarůstající ovocnou alejí, kterou nechala vysázet správa velkostatku. Od šípkových keřů je působivý výhled k posledním stavením Starých Hutí, jež doslova srůstají s jazyky sestupujících lesů.

Základ pověsti o Buchlově kameni je starého data a nevypráví se zdaleka jen ve Chřibech. Několik jejích variant zaznamenalo vícero pisatelů počátkem a v průběhu dvacátého století. Patrně nejznámější byla publikována ve sborníku slováckých pověstí – Vlastivědném čtení z pověstí hradišťského okresu, vydaném a připraveném v roce 1935 spisovatelem Bedřichem Benešem – Buchlovanem.

U Buchlova kamene se v krytém altánku dobře odpočívá a sleduje zadumaná krajina Chřibů. Kdoví, co odtud uvidí v budoucích dobách naši následovníci. Nechci být špatným prorokem, ale asi to budou ohyzdné průmyslové zóny, markety a velikášská aquacentra, arogantní satelitní kolonie prefabrikovaného bydlení s odstavnými plochami aut a tuny kupeného betonu chorobně bujících dálnic. Proč si plánovitě mrzačíme krajinu a likvidujeme plochy živé půdy, jež vznikala desítky tisíc let a o níž si bláhově myslíme, že ji nebudeme už nikdy potřebovat?

I navzdory tomu se těším z nezapomenutelného rozhledu k jednotlivým vrcholkům, za nimiž tone v šedi hradba Bílých Karpat. Snad staromilsky, ale o to upřímněji věřím, že krajina pořád ještě formuje duši národa. Kolik nás však v dnešním spotřebním světě sdílí tento názor?

Smlouvu s čertem podepsal mlynář oharkem dřeva z milíře

V horském údolí za Buchlovem stával prastarý mlýn, který dědili jeho majitelé z pokolení na pokolení. Je až ku podivu, že tu bylo stále živo. Ve starém „klepáči“ bylo pořád co mlít, neboť mlynář byl člověk bodrý, u lidí oblíbený právě tak jako jeho otec, děd i praděd. Kunčofti z širokého okolí se sem jen hrnuli a o nedělích se ve mlýně scházívali i na besedách. Pan otec uměl dobře pobavit a někdy se do mlýna zatoulal taky potulný krajánek, jenž sypal veselé příběhy jako z rukávu. Lidem však byly dvě věci divné. Ve mlýně se odedávna rodili jenom chlapci, nikdy děvče, a když se očekávala každá radostná událost, tu jako by přes mlýn někdo přehodil závoj mlčení a napětí. Hovor a smích utichly a mlynář se loudal zadumán v očekávání, zda to bude opět chlapec nebo děvče. Jakmile však chlapec spatřil světlo světa, mlýnská kola se veseleji rozběhla a mlýnicí se rozhlaholily veselé hlasy a zpěv.
U mlynáře měli už šest chlapců a panímáma mlynářka čekala další dítě. To přišlo záhy na svět zdravé, ale poprvé ne chlapec, ale dcera. Tentokrát mlýn nehlaholil radostí a veselím. Sousedi si všelicos začínali vykládat, zvláště ti, kteří pamatovali vyprávění svých předků. Praděd mlynářova praděda si prý postavil na pusté louce u potoka mlýn za pomoci čerta. Když byli se stavbou hotovi, zeptal se mlynář rohatého, co si bude přát za pomoc. „Co ti přinese voda ve vantrokách, pro to si přijdu za patnáct let.“ Mlynář se záhadnou podmínkou souhlasil, napsali smlouvu a podepsali ji oharkem dřeva z nedalekého milíře. Čert se zachechtal a zmizel. Mlynář si myslel – jen se chechtej ty pekelná obludo, však ty mě nenachytáš. Pak pustil vodu do náhonu a mlýnské kolo se roztočilo. Mlynář se měl čile k dílu a lidé začali přicházet s obilím, jeden za druhým.

Zatím běžel čas a rodili se mu další a další synové. Když nejstarší dospěl, převzal po otci mlýn. Ten jej zase předal svému nejstaršímu synovi a tak to šlo dál. Při narození každého chlapce prý vždy zaduněla někde v horách rána, až se skály otřásly. To se vztekal nedočkavý čert, ale mlynář se pod fousy jen usmíval a vždy na zlost pekelníkovi uspořádal hlučnou veselici. Až došlo na našeho mlynáře, jemuž se narodila vzpomenutá dcera.

Bylo to pěkné dítě. Jmenovala se Liduška a její švitoření se mísívalo do klapotu mlýnského kola. Děvčátko si hrávalo na louce v trávě, kde si dělalo z kvítí věnečky nebo sedávalo u potoka. Jednou, když Lidušce byly tři roky, nešťastně uklouzla, spadla do strouhy a unášela ji voda. Zděšený mlynář nešťastné dítě zachránil z vantroků. Od nedaleké skály v lese se najednou ozvalo výsměšné zachechtání. Tu si mlynář vzpomněl, co se dověděl od svého otce a co se v rodě od dávných dob tradovalo jako výstraha: „Co ti přinese voda ve vantrokách, pro to si za patnáct let přijdu.“ Mlynář vykřikl a pěstí zahrozil ke skále: „Ba ne, čerte. Přepočítal ses!“

Liduška rostla, dobře se učila, a tak ji dal mlynář na vychování do hradišťského kláštera. Mezitím vyspěla v krásnou pannu a blížily se její osmnácté narozeniny. V její slavnostní den mlynářka vykropila celý mlýn svěcenou vodou a mlynář udělal v jizbě velký kruh tříkrálovou křídou, z něhož dívka nesměla vystoupit. Pojednou někdo venku zabušil na vrata. Podle očekávání to byl čert. Stál tu v plné své šerednosti a skřípal vzteky zubama, že nemohl vstoupit do vykropeného mlýna. Mlynář se mu vysmál do očí a ten prohlásil, že se nehne, dokud mu otec dceru, na kterou čeká již řadu pokolení, nedá. Od stavení se nevzdálil celé tři dny. Lidé jedoucí s pytli na mletí se škaredého chlapa lekali a vraceli se zpět domů. Mlynář musel s čertem začít jednat, jinak by přišel jistě na mizinu. Byla uzavřena nová smlouva. Narodí-li se mlynářům další dcera, přijde si čert za osmnáct let znovu. Tentokrát byla smlouva podepsána krví. Po dalším čase ve mlýně čekali opět rodinu. Pan otec věřil, že to bude syn. Chystala se velká sláva, strojilo se na velkou hostinu a hudba již třetí den čekala připravena, jen spustit. Ale běda! Byla to dcera. Mlynář přecházel zarmoucený po palandě a místo veselí šuměly jen smutně okolní lesy a na skalách krákali havrani.

Děvčátko, jmenovalo se tentokrát Hanička, bylo krásné, ale bylo rodiči stále drženo doma v komůrce, a když smělo ven, tak jenom za dozoru na louku či do zahrádky. Vyrostlo a o ctitele nemělo nouzi. Dospívající dívka běhávala po velké mlýnské louce, zpívala, tančila, ale přišlo jí už dávno divné, že je neustále hlídána a že k ní pořádně nikdo nesmí. Připadala si i v osmnácti jako ptáček v kleci.

Jednou si šla Hanička k plotu natrhat zralých malin, když tu se před ní objevil švarný myslivec. Začervenala se, myslivec zmizel, a vrátila se do svého pokojíku. U dveří zůstala jako opařená. Myslivec seděl na její židli a skřehotavým hlasem pronesl: „Zavolej tátu!“ Děvče zběhlo pro otce. Ten se velice polekal, ale šel. Čerta mazaně přívětivě přivítal a dceru poslal ven. Dělal, že je mu vše lhostejné: „Smlouva je smlouva, ale nejdřív ty mně splníš tři přání, jak posledně dojednáno, nebo tě pokropím svěcenou vodou.“ Po vyslovení prvního přání na prodloužení času o rok se čert ošíval a nakonec se umluvili na čtyři neděle. Druhým přáním bylo, ať čert – myslivec ukáže mlynáři jeho myslivnu. Pekelník vzal otce na ramena a uháněl s ním kamsi daleko. Stála tam pěkná myslivna, ale u ní byla skála s dírou, ze které vycházel smolný pach. Mlynář zbledl. Čert byl spokojen a mlynáře dopravil domů. „A jaké máš třetí přání,“ vyjekl na otce, jenž mu hned odpověděl: „Do rána, než kohout zakokrhá, přineseš mně ze stříleckého hradu ten největší kámen, který musí být větší než můj mlýn.“

Pekelník souhlasil a zmizel a začal šmejdit po celém okolí, aby zakroutil všem kohoutům krkem. Pak se rozběhl na střílecký hrad, kde urval ohromný balvan a pomalu s ním za stálého odpočívání supěl ke mlýnu v údolí. Byla ještě noc a čert vynakládal všechny své síly, aby byl do rána na místě. Byl přesvědčený, že žádný kohout nezakokrhá a krásná mlynářova dcera bude konečně jeho. Už byl na kopečku nad mlýnem a tu se najednou ozvalo kohoutí kokrhání. Uřícený pekelník ustrnul. Nemohl ani tušit, že mlynářka večer schovala svého kohouta pod necky. Čert praštil balvanem o zem, až zaduněla, a dírou, která se pod ním rozevřela, skočil rovnou do pekla.

A Hanička? Do měsíce slavila veselku. Brala si taky myslivce, ale tentokrát opravdového, švarného mladíka z blízké hájovny na Vlčáku. A ten obrovský balvan, který čert pohodil, tam dodnes najdete. Je jím známý Buchlov kámen nad Starými Hutěmi. Mlýn už však zanikl. Kdysi jej vzala velká voda.

Bořek Žižlavský

Již dříve uveřejněné texty Expedice Chřiby 2 naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články

Přečtěte si také:

Tip na výlet: chřibské skály VIII. Velký a Malý Buchlov kámen