Jednou se zdržel v Hradišti kvůli jednání déle a teprve k večeru sedal na koně, aby se vydal k domovu. U svého oblíbeného jezírka zaslechl šplouchání. Zastavil a ve svitu měsíce uviděl plavající ženu. Nejdřív chtěl pokračovat dál, ale když se odtud ozval líbezný zpěv, seskočil z koně. Nasedl do loďky a mířil naproti němu, až dostihl krásnou koupající se dívčinu. Ta si ho nevšímala a prozpěvovala si dále. Dětřich ji chtěl uchopit, ale ztratila se a vynořila se na opačné straně loďky. Vesloval tedy roztouženě za ní. Děvče se rozesmálo, laškovně mu vhrnulo hrst plnou vody do obličeje a zmizelo i ze zpěvem někde v dáli.

Pán stál rozechvěn u koně a přemýšlel, co viděl. Umínil si, že musí děvče poznat a že se sem zítra určitě vrátí. Po několika nepříznivých dnech přijel do těch míst znovu. A nejel nadarmo. Sotva seskočil z koně, už zaslechl z dálky povědomý sladký zpěv. Nasedl do lodice a plul po slechu. Děva si hrála s vodou, laškovala s roztouženým Dětřichem, pohupovala mu s loďkou, a když se za dovádějící kráskou nahnul, aby ji uchopil, loď se převrhla a jinoch by se málem utopil, kdyby jej nebyla uchopila, připlavala s ním k břehu, kde ho položila do trávy.

Dětřich zachránkyni děkoval, a když se měla k odchodu, prosil ji, aby ještě zůstala. Tedy svolila a usadila se vedle něj. Muž se jí ptal, jak se jmenuje a odkud je, ale děvče mlčelo. Po chvíli se k němu naklonilo a šeptlo mu do tváře: „Miluji tě od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřila. Všechno bych pro tebe udělala. Ale mě se, prosím, už na nic neptej, nesmím teď ještě nic říct.“ Dětřich na to: „Dobře, ale řekni mi, kdy se zase uvidíme?“ Mezitím skočila do vody a z dáli se ozvalo, že zítra večer. Mladý pán se s dívkou setkali ještě mnohokrát. Zde v houští na břehu jezírka sedávali v milostném rozhovoru a nakonec si slíbili manželství. Znovu jej požádala, aby se dál neptal, že jej na hradě navštíví a vše potřebné zařídí.

Následujícího večera, když vyšel měsíc, stanulo u brány hradu bíle oděné děvče na hnědém koni doprovázené malým zbrojnošem. Na to se jí ujali místní – bratři Šašik, Ondřej, Jeroným a Dětřich a také manželky prvních tří pánů, které jí připravily ubytování. Na dotaz, kdo je, odpověděla, že je dcerou rakouského knížete Vildona. Jeho hrad prý vypálili divocí Maďaři, odvlekli jej do zajetí a jí se zbrojnošem se podařilo zachránit alespoň holý život. Dětřich v panně poznal krásku z jezera a hned se jí ujal, nabídl jí pobyt na Buchlově a službu osobního zbrojnoše. Její malý zbrojnoš se v tu ránu dal do hlasitého chechotu, který všechny zarazil. Teprve teď si všimli, že jeho hlava je více podobna rybí než lidské. Kráska ho omlouvala, že je němý a vše vyjadřuje takovým smíchem. Kdosi si všiml, že spodní část dívčiných šatů je neustále mokrá, ale ostatní tomu nevěnovali pozornost.

Návštěvnice zůstávala nadále hostem na hradě až jednou Dětřich veřejně oznámil, že si ji vezme za manželku. Jeho bratrům se to nelíbilo a rozhodnutí mu neustále vymlouvali. Poukazovali na neznámý původ děvčete a její nemajetnost. Mladý muž ale názory bratrů a jejich manželek nesdílel. Proto se dívka rozhodla odejít.

Po nějakém čase se rozbouřená hladina mezi sourozenci uklidnila a za Dětřichem přišel do komnaty Jeroným. Usedl a povídá: „Bratře, jsem rád, že minuly dny bouře. Dnešní den ti potvrdí, že jsi dobře učinil.“ Bratr upjal své zraky na Jeronýma, jenž pokračoval: „Právě před chvílí byl u mě starý věžník Barnabáš a vyprávěl o tom, jak kněžnu Vildonovu vídal každou noc, jak po nocích kráčí opatrně k mrtvé hraní studni a v ruce drží velkou rybu. U studny se lehce vznesla a po chvíli v ní zmizela. Bratře, vzpomeň si na starou pověst o rusalce hradní studny, udržovanou v našem rodě. Tehdy ta žena zahubila našeho praděda Dobeše, protože ji v podrouženém stavu urazil.“

Dětřich zůstal překvapením ztuhlý, nemohl ze sebe dostat ani slovo. Ale když mu prolétlo hlavou vše, co slýchal o osudové rusalce a co krásného zažíval u rybníčka za Zlechovem, když ho lákala, svěřil se se vším bratrovi. Jeroným, potěšen bratrovou otevřeností, pokračoval: „Vidíš, jak blízko jsi byl smrtelnému nebezpečí. Naše ženy si všimly ještě dalšího – čarovných podmanivých pohledů domnělé kněžny, kterými tě držela oblouzněného v zajetí a také neustále mokrých konců jejích šatů. Že jsi toužil po hezké ženě a po manželství, je přirozené. Jsi mladý, urostlý a máš svá léta. Nuže, ožeň se, ale ne s přízrakem. Kdybych byl svobodný, vydal bych se na Střílky k panu Petru Puklicovi. Má vedle syna Petříka i sličnou a dospělou dceru Alinu. Tu bych požádal o ruku. Pan Petr by to jistě uvítal.“

Dětřich se bratrovou myšlenkou obíral a rozhodl se, že Střílky navštíví. Společně s Jeronýmem osedlali koně a vyrazili v doprovodu zbrojnošů k Vlčáku a odtud ke stříleckému hradu. Byli přijati velice vlídně. Dětřich poprvé spatřil sličnou Alinku. Nebyly to ty bledé tváře jezerní panny, ale kvetoucí růže a v očích plno života. Zdrželi se na hradě tři dny a Dětřich odtud odcházel jako snoubenec, což otec rád potvrdil i s termínem svatby.

Na obou sídlech se začaly velkolepé přípravy na svatební den. Když už bylo skoro vše skončeno, z neznámé příčiny náhle zemřel nejstarší z bratrů, Šašik a svatba musela být kvůli smutku odložena. Brzy jel Dětřich opět z Hradiště kolem rybníčka, kde na chvíli zastavil. Náhle se mu obnovily staré vzpomínky na jezerní pannu a její líbezný zpěv a vytkl si i zrušení tehdejšího slibu.

Konečně nadešel den svatby a snoubencům bylo požehnáno v hradní kapli na Buchlově. Palác byl plný vzácných hostů, mužů v pestrém oblečení a brnění, jejichž ostruhy zvonily po kamenných schodech, a žen v oděných v brokátu a mušelínu. Hudba vyhrávala, všude zněl zpěv a smích, velké dubové tabule nestačily pojmout množství cínových mís s vonnou krmí a víno se perlilo v pohárech. Nevěsta, šťastná průběhem oslav, odebrala se k odpočinku do malého pokojíku. V tom k ní přistoupila mladé děvče v bílém oblečení, uctivě se uklonilo a podalo jí s úsměvem svatební dar – nějakou skříňku. Než se Alina stačila zeptat, od koho dar je, děvče s úsměvem zmizelo. Ve skříňce z ebenového dřeva našla velkou šňůru překrásných perel, které si vpletla do vlasů, a šla se pochlubit otci. Ten byl překvapen a pronesl: „Dceruško, krásné perly to jsou, ale ty se k sňatku nedávají, protože věští slzy.“ Vtom vešel novomanžel a roztřeseným hlasem zvěstoval zprávu starého věžníka Barnabáše, který viděl, jak se ze studny vznesla a brzy se do ní vrátila bílá ženská postava. Dětřich si začal uvědomovat všechny souvislosti se smrtí bratra Šašika a měl po veselé náladě.

Novomanželé se odebrali do svatební komnaty. Nevěsta starostí a rozrušením usnula až k ránu. Když se po krátkém spánku probudila a chtěla vzbudit i ženicha, strnula. Nedýchal a byl mrtev. Nastalo zděšení. Zoufalá Alina hned zahodila proklaté perly do staré hradní studny za zlou vodní rusalkou, příčinou rodinného neštěstí.

Zkroušení bratři Ondřej a Jeroným nařídili onu studnu ihned zasypat. Hradní čeleď a další pomocníci donášeli na nádvoří v koších kamení a hlínu jako kdysi za Dobešových časů, kdy už měla být studna zasypána. Ta byla ale nenasytná. Její hloubka se zmenšila o několik sáhů, ale úplně zasypat se ji nepodařilo. A tak její otvor na hradním nádvoří zeje dodnes.

Zdálo se mi, jako bych zaslechl vábivý hlas

S osudným příběhem mladého muže Dětřicha se poprvé setkáváme v rozvinutější pověsti Aloise Jaška v jeho Zkazkách hradu Buchlova. Jako drtivá část vyprávění vzniklo i toto dílko za Jaškovým psacím stolem, v jeho mysli a bohaté fantazii. Pověst je vročena do časů, kdy měl pobývat na Buchlově coby správce královského zboží jistý Jeroným s třemi bratry – Šašlikem, Ondřejem a už jmenovaným Dětřichem. Ve skutečnosti ale z této doby, poslední čtvrtiny 13. století, neznáme ani jedno jméno královského úředníka na hradě, a proto je jeho tehdejší historie nezodpovězeným otazníkem. Jména jistých bratrů Ondřeje a Jarohněva, vladyků z Buchlovic, nejsou ale neznámá. Patřila majitelům tehdejších Buchlovic, uváděných v letech 1270 a 1278, tedy v časech, kdy ves ještě zdaleka nepatřila pod panství hradu Buchlova.
Pomiňme tuto nesrovnalost, jež se do příběhu vloudila, a vydejme se na samotný hrad, tehdy – po pravdě řečeno – nevelký hrádek, vybudovaný k ochraně zeměpanských zájmů, procházejících obchodních stezek a správě okolních lesů, luk, řek a rybníků. Na vrcholu skalnatého kopce vznikly nejprve dvě hranolové pozdně románské věže s jižním palácem, který ze severu chránila vysoká hradba uzavírající nádvoří. S výstavbou hradu vznikla i pověstná hradní studna, o jejíž původní hloubce a přítomnosti vody se můžeme jenom dohadovat. V pověsti popisovaném období bylo zbudováno věžovité stavení s průjezdní gotickou bránou, v prvním patře s originálně architektonicky řešenou kaplí.
Město Hradiště, kam dojížděl hlavní hrdina zkazky, ještě zdaleka nebylo centrem správy kraje, jakým se stalo až v 16. století. Na jeho místě bychom tehdy našli toliko dvě tržiště s dřevěnými staveními, vše opevněno hliněným valem, dřevěnou palisádou, toky a bažinatými rameny řek Moravy a Olšavy.
V souvislosti s mojí dávnou průvodcovskou brigádou na Buchlově a touto pověstí se mně dodnes vybavuje následující drobná vzpomínka. Po odchodu posledních návštěvníků jsem chodíval rád uzavírat okna a uzamykat dveře horního paláce velkými klíči, jež každý tak obdivoval. Oproti dni plném turistů býval uvnitř už klid. Jednou, se závěrem dne na samém konci října, jsem při zamykání někdy kolem páté hodiny usedl na schod u zbrojnice a v tichu odpočíval. Do stísněného nádvoří se vlévala sytá mlha, která svým chladem a vlhkem pronikala skrz oblečení až k tělu. Klid přerušovaly krůpěje vody zvonící v ohbích okapů a s dutou ozvěnou se rozléhaly kolem. Postupující šero houstlo. Byl čas k odchodu. Tu se mně zazdálo, jako bych odněkud zaslechl vábivý, tichý vysoký hlásek, podobný onomu z naší pověsti. Že by přelud, anebo…? Povím vám, bylo to podivuhodné setkání prosté napětí a strachu, které si dodnes nedovedu nijak vysvětlit.

Již dříve uveřejněné texty naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články

Bořek Žižlavský