Ale bytosti zemní, tedy lidé, se scházely v hospodě, a ta byla přímo při mlýně, a tak pan otec byl nejen mlynářem, ale také hospodským.

Pan otec nasýpal obilí do násypu a panímáma měla na starosti šenk. A měla někdy co dělat, protože se na nějakou tu kapku moku stavovali často formani, cetechovští, kteří rozváželi kamenné kvádry a mramorové výrobky z proslulých cetechovických lomů do světa; potřebovali posilnit na dalekou cestu. Práce formanů nebyla právě snadná: často zima, jindy zase vedra, deště, námaha a výdělky přitom ne vždy zrovna dobré. Jaký div, že každý toužil po zbohatnutí. Tak se jednou stavili ve mlýně na nějaký ten hlt na posilněnou tři formani z nedalekých Zástřizel. Poseděli, popíjeli, myšlenky šly na přeskáčku, a tak v běhu řeči formanská trojice začala uvažovat, jak to zařídit, aby se snadno a rychle přišlo k bohatství. Jeden měl nápad takový, druhý zas jinaký, ale nejúčinnější se zdál způsob třetího formana, Matúša, původně příslušníka poctivého cechu ševcovského. Patronem ševců, jak známo, je svatý Kryšpín a ten prý má velkou moc v pomáhání těm, kteří jej úpěnlivě žádají o pomoc.

Povídá ten forman Matúš: „Kamarádi, budeme prosit svatýho Kryšpína, aby nám dopomohl k penězom. Uvidíte, že to pomože. To se ale musí tři dni a tři noce bez přestání zbožně modlit a po celú tu dobu se přísně postit.“ Ostatní dva byli nevěřící Tomáši a moc se jim do toho nechtělo, ale Matúš měl dar přesvědčivosti, a tak se stalo, že naši tři mušketýři zatáhli své vozy na hospodský dvůr, koně dali do maštalí, ubytovali se společně v malé sednici v hospodě a hned večer se jali společně modlit.

Tak ve společném zbožném rozjímání a při přísném postu uplynula noc a po ní následující den a na zbožné prosebníky přicházela únava, chlad, žízeň a také spánek. Ale dirigentem odvážného podniku byl forman Matúš a ten nepřipustil lajdačinu v modlení; když modlit, tak modlit, jinak peníze nikdo neuvidí. Tož vydržet! – a v modlení se pokračovalo.

Uplynula druhá těžká noc a po ní den. Oční víčka se klížila, jazyk se lepil žízní na patro, v koutcích úst stála slina, ale nedá se nic dělat, boj nutno vydržet až do konce. Vždyť už je jen jedna noc a jeden den před námi, nabádal Matúš ostatní. Třetího dne se zbožní prositelé už nemohli při klečení udržet na kolenou, myšlenky se jim pletly a rozlétaly na všechny strany a žádný z nich hladem a slabostí už nerozuměl tomu, co mluví, tím méně svatý Kryšpín.
Očekávaná a vytrpěná chvíle konečně nadešla. Pojednou se v sedničce našich tří odvážlivců náhle nějak setmělo, udělalo se větrno jako před bouřkou, ač okna i dveře byly zavřeny. Najednou silné, oslňující nazelenalé světlo a – buch na zem! – na zemi leží pytel zlatých dukátů. A zase – prsk! – následuje druhá rána, a za pytlem dopadla na zem dřevěná šibenice i s provazem. A za tím vším vstupuje do místnosti velebně sám svatý Kryšpín.

Naši hrdinové vše pozorují s vyvalenýma očima a otevřenými ústy a nevědí ani, jestli dýchají. Světec, obalen svatozáří, přistupuje zvolna k nim, ukazuje prstem na pytel i šibenici a praví: „Tady máte, co jste chtěli, ale brát oboje, nebo nic!“

Trvalo hezkých pár okamžiků, než se naši muži vzpamatovali, ale kupodivu ničeho se ani nedotkli, vzali nohy na ramena a pryč odtud! Nechtěli o ničem ani slyšet. Co se stalo s pytlem zlata a se šibenicí, nikdo dnes neví, a naši tři muži se zapřísahali, že pro samu hanbu a výsměch o tom nikomu ani slovem ničeho nepoví.

Ale to víte, co by se na světě neutajilo?!

Cetechovický mlýn - příběh, který nemá pokračování
Zámek nesoucí na své tváři čitelné stopy někdejší spanilosti pozornosti návštěvníků Cetechovic neujde. Ale mlýny – kde těm je konec? Stavení s mlýnským náhonem a klapajícím kolem již u řek a potoků nehledejme. Není jich. Někde dožívají osamělci proměnění v rekreační chalupy, ale ve většině případů zůstaly z někdejších vodních mlýnů jen trosky zdí či základů, zarůstající džunglí náletových keřů a travin.
Pověst o „daru“ svatého Kryšpína nás o první srpnové neděli opětovně přivedla do Cetechovic – třeba tady nějakou stopu po vodním mlýnu najdeme. Našli, ale nebylo to jednoduché. První cesta nás vyvedla za vesnici směrem k bájnému Chlumu a nabídla nám romantická záhumní s alejí dozrávajících mirabelek, červených i žlutých, ovoce, které zmizelo z našich vesnic tak jako mlýny. Za starodávným křížem, který kdysi mohl stát na křižovatce cest, jsme se přiblížili k potoku s břehy pokrytými bujnou vegetací. V dálce, v ostrově stromoví, zasvítila střecha stavení, avšak bylo to daleko na druhé straně potoka a z naší strany tam žádná lávka nevedla. Nezbývalo než udělat čelem vzad a po potoku hledat přechod, po němž bychom se dostali na druhou stranu. Našli jsme jej až takřka u vesnice. Přivedla nás k němu pěšina vyšlapaná obilním polem, dílo patrně kluků, kteří tudy chodili k chatě stlučené z prken a haraburdí ve větvoví rozložité koruny stromu, napřahující se nad vodu. Místní architekti se zde mohli vyřádit. Kdo ví, za jakých okolností vzalo „hnízdo“ za své, zda je pobořila voda, anebo ji opustili a ponechali osudu sami její obyvatelé.
Při vodě, pak po cestě a po patrné ještě hrázi někdejšího rybníka jsme došli k mlýnu. Stojí tu, lépe řečeno schovává se, v úžlabině, skryt zrakům lidí; kdo nezná cestu a neví o něm, stěží sem zabloudí. Potok, v reliéfu patrný rybník s náhonem, stavení větší než ta běžná ve vsi, pes, slepice, ovocné stromy, hrázky, remízky, sem tam opuštěný zemědělský stroj či nářadí, hospodářský nepořádek na dvoře, značící, že si sem nejezdí nikdo „válet šunky“, ale že se zde nejen bydlí, ale i pracuje. Tak jsme na chvíli vstoupili do světa, jehož znamením bývala činorodá práce v přírodě, obdělávání pole, kosení trávy, sušení sena, sbírání švestek, prořezávání větví sadu, stáčení medu, to vše doprovázené kvokáním slepic, syčením husím a štěkotem psa – výjevy na hony vzdálené stylu novodobých takyvesničanů, obklopených holandským trávníkem tak dokonalým, že dokáže v návštěvníkovi vyvolat pocit, že by se měl přezout.
„Tož posaďte se, kde možete,“ pravila stará paní Hamrlová, která se vyšourala z kolny. Jako nejstaršímu bylo mi dopřáno usednout vedle ní na jedinou rozvrzanou židli. Na mlýně se narodila v roce 1929. Mlynářem byl její tatínek i její dědeček. Vzpomínala na doby, kdy se zde mlelo, na své rodiče, na partyzány ze skupiny Olga, kteří zde nejednou hledali útočiště, na dobu, kdy jim mlýn sebrali, na rok 1952, kdy se definitivně zastavilo mlýnské kolo, na práci dojičky v místním družstvě… Naštěstí o bydlení tak daleko za vsí nikdo z mocných nestál, a tak mohla rodina na mlýně nepřerušeně bydlet a dočkat se i vrácení majetku a polností v restituci. Jenomže roky nezastavíš, mlýn už nebyl mlýnem, ani vodní mlýn, ani mlynáře už nikdo nepotřeboval. Ostrůvek zeleně v ohbí potoka sice žije, mirabelky ještě skončí v bečce s kvasem a pro vajíčka se chodí ne do Tesca, ale do kurníku, leč všechno je to jakoby doznívající vzpomínka, příběh, který nemá pokračování. Tak tomu bylo i v případě druhého mlýna, který stával o něco níže po potoku – po něm již zůstalo jenom jméno – Rokosův.
Odcházeli jsme od mlýna na úpatí Chlumu a přemýšleli o tom, jak je čas často nespravedlivý k lidem i k sídlům. A tak jsem se zapomněl té staré paní zeptat na pověst o svatém Kryšpínovi a povedené trojici, která přemýšlela o tom, jak zbohatnout bez práce, zda se to stalo na jejich mlýně, či někde jinde. Ale co na tom. Dnes už nám ta pověst nepřipadá nijak mravoučná, protože přemýšlení o tom, jak zbohatnout bez práce, je v dnešní době moderní postoj k životu a zabývají se jím nejen jednotlivci, ale i strany, instituce, sdružení a korporace. Pokud by se jevilo jako reálné, že svatý Kryšpín vyhoví touze po bohatství, modlili by se i nevěřící a modlili by se zaujetím ne tři ale tři sta dní, jen kdyby měli jistotu, že to k něčemu bude. Ale možná, že to funguje a že Kryšpín pomáhá, soudě aspoň podle toho, že velkého bohatství se u nás dá nabýt nikoliv prací, ale naopak, pouze bez práce. No řekněme si, jestli může zdravotní sestra, řidič autobusu nebo pokladní v supermarketu, lidé, kteří musí chodit denně do práce, vydělat za rok milion? Kdepak. Miliony se získávají různě, ale prací spíše výjimečně. Měly by se v tomto směru opravit školní osnovy, aby učitelé konečně přestali děti bulíkovat pohádkami o řemesle, které má zlaté dno, a místo toho je učili spekulovat na burze, spravovat finanční fondy nebo konkurzní podstaty.
Ti tři šizuňci z pověsti se lekli šibenice. Avšak protože oprátky se mohou obávat jen nacionalisté, zatímco zlodějům, podvodníkům a podfukářům se u nás docela daří, bylo to jejich odmítnutí daru svatého Kryšpína z dnešního pohledu unáhlené. Za peníze je přece možné, jak lze doložit řadou případů, koupit i spravedlnost.

Jiří Jilík

Již dříve zveřejněné texty naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články