Jako ostatní páni i pán z Cimburku ozbrojil muže ze svého panství a poslal je panovníkovi, aby rozmnožili jeho vojsko v boji proti krutému nepříteli. Mezi nimi byl i Jan, otec sedmi dětí. A s nimi zůstala doma jen matka. Na lid přišla bída. Nebylo chleba ani jiného živobytí, lidé byli vyhladovělí a houfně mřeli. I když byl po čase nepřítel ze země vypuzen a válka skončila, hlad a nemoci sužovaly zemi dále. Postupně se vraceli z vojny cimburští ozbrojenci, Jan však mezi nimi nebyl. Háta s dětmi zůstaly opuštěni. Děti chodily vyhublé, hladové, otrhané, po žebrotě ptaly, ale marně, protože lidé, kteří přežili válku i nemoce, sami nic neměli, aby mohli obdarovat trpící. Zoufalá matka se dál nechtěla na utrpení svých dětí dívat, a proto se rozhodla, že společně s nimi ukončí život.

Vzpomněla si, že v potoku Stupavě je mnoho škaredých štírů, o nichž se mezi lidem říkalo, že jsou jedovatí. Lid se této havěti bál a štítil. Matka tedy šla k potoku, nachytala té havěti plný koš, doma ji nasypala do hrnce, uvařila, rozloupala krunýře, odstranila nohy a klepeta, aby se děti jídla nešítily, maso uvařila pěkně do červena a dala dětem na mísu. Sama se nejdřív pomodlila, aby jí Bůh odpustil ten hrozný hřích, sama také pojedla a pak se všichni společně odebrali na lože. Čekala, že je to jejich poslední hodinka. Jaké bylo její překvapení, když se všichni ráno probudili bez újmy na zdraví, ba dokonce s pocity nasycení. Tu teprve matka seznala, že oni štíři nebyli jedovatí. Děkovala Bohu za záchranu života svých dětí i svého a za potravu.
O od té doby vídali ji lidé každý den, jak chodí k potoku a loví ony podivné tvory. Hrůza je všechny obešla: Háta a její děti jedí jedovaté štíry a neotráví se. V tom je určitě ďábel a Háta je čarodějnice, která s ním obcuje. Lidé se začali Hátě i jejím dětem vyhýbat a jenom pokradmu si o ní šeptali, že je spolčena s čertem. To pochopitelně neušlo inkvizici, Háta byla postavena před soud a nařčena z čarodějnictví. Obvinění popřela a nepodlehla ani útrpnému právu, kdy na ni kat vynucoval přiznání mučením. Přesto byla odsouzena k upálení na hranici.

A tak jednoho dne byla u potoka postavena hranice z borového dřeva a uprostřed se tyčil kůl, ke kterému připoutali nebohou ženu. Kat se dvěma pacholky, oblečený v červeném kabátci s černou kápí, který byl vypůjčen z Hradiště, čekal jen na pokyn k zapálení hranice. Na cimburské věži se rozezněl umíráček. Hátě ztýrané a zesláblé od mučení přečetli rozsudek. Kat již zakřesával křesadlo, aby z něho vyloudil jiskru, když se v ohybu cesty od Koryčan objevil jezdec na koni. Mířil k potoku rovnou k hranici. „Ve jménu božím vás žádám, abyste zastavili exekuci té ubožačky. Je nevinná, je to moje žena a já jsem Jan, zbrojnoš hradního pána. Vracím se z dalekých zemí z vojny a záhy i sám hradní pán se přesvědčí, že moje žena je nevinná,“ vykřikl jezdec, a když byl vyslyšen, pokračoval k Cimburku. Tam padl na kolena před svým pánem, který si myslel, že Jan v daleké cizině dávno zahynul, a žádal ho o milost pro svoji ženu. Pán, vědom si věrné služby svého zbrojnoše, jeho žádosti vyhověl, přesto však měl v srdci jakousi nedůvěru, zda přece jen není na obviněních něco pravdy.

Jan však prokázal, že ne. Vypravoval pánovi, že oni štíři, které jeho žena vařila jako pokrm, v té zemi, odkud přijel, patří za nejlepší lahůdku, jejich maso je hledané a drahé a on sám i jeho kamarádi je mockrát jedli a nikdo se neotrávil. Pouze vzhled raků, jak byli oni tvorové nazýváni, byl zdrojem pověry o jejich jedovatosti. A na důkaz pravdivosti svých slov nechal nachyt raky z potoka, uvařil je a pustil se i před pánem do jídla. Rozloupával jednoho raka po druhém, vybíral růžové masíčko a pojídal. Hradní pán posléze okusil také, nejdříve kousek, potom další a po chvíli byla mísa prázdná. Vida, že se nikomu nic nestalo a že Jan obohatil jeho jídelníček, povýšil svého služebníka na velitele hradních stráží. A tak vše nakonec šťastně dopadlo – Háta i děti se setkaly s otcem Janem a již nikdy nepoznali bídu. Jen raci, kteří se stali pochoutkou na panském stole, se z prosluněných mělčin přestěhovali do temných děr a mezi kameny a není proč se jim divit.

Jiří Jilík: Konec raků na Stupavě
Konec raků na Stupavě – asi i tak by se dala nazvat pověst, kterou jste právě dočetli. Je zjevné, že jde o pověst novodobou, umělou, nikoliv lidové vypravování. Raci totiž slouží jako pochoutka dlouhá staletí a rozhodně nebylo třeba učit lidi žijící při potocích a řekách poznávat podvodní jídelníček. Přesto se však i v této pověsti odráží jedno dobově aktuální téma. Je jím čarodějnictví. Didakticky průzračně pověst nabádá čtenáře před pověrčivostí a odhaluje kořeny, z nichž se pověrčivost rodí – neznalost, nevědomost, nevzdělanost. Jenom rakům byla zabedněnost vesničanů ku prospěchu; dokud se nestali pochoutkou na talíři, neměli na potoku vážnějšího nepřítele a druh se měl ve vodách Kyjovky spokojeně k světu.
Pro lidi však důsledky nevědomosti mohou mít – a také mívají – katastrofální následky, jak už to známe z příběhu Háty. Takových případů, ale skutečných, známe z Černých knih práva loveckého na hradě Buchlově celou řádku, s tím rozdílem, že pro většinu obžalovaných nekončil happy endem jako ten Hátin, ale na mučidlech a na popravišti. Stačilo požalovat, že ten a ten dovede z hlíny udělat a oživit vlky nebo že pastýř práskáním bičem stvoří žáby. A kdo by se k absurdní obžalobě nepřiznal, když mu kat připékal boky loučí nebo v palečnici připravoval z jeho končetin maso na hamburgry. A tak mnoho procesů, jež probíhaly na Buchlově až do 18. století, mělo za úkol odhalit a zneškodnit právě takové čarodějníky a čarodějnice.
Ta pověst je však zajímavá ještě něčím. Aplikace krutého středověkého práva bývá spojována s představou neméně krutého feudála, který si libuje v brutalitách všeho druhu. Je to přemrštěný názor, produkce třídního pojetí dějin, které se snažilo šlechtu vylíčit v černých barvách jako nepřítele a vykořisťovatele lidu. Ve skutečnosti byl feudál žalobcem jen v omezeném počtu případů, které se týkaly poškozování jeho majetku a práv, jako byl lesní či polní pych. Žalobci čarodějnických procesů však byli většinou sami vesničané. To oni „viděli trávu růst“ a delegovali své purkmistry či fojty, kteří žádali pána, aby svolal soud a zbavil je – koho?
Čarodějnicí či čarodějníkem se mohl lehce stát každý, kdo se – ať již vědomě či nevědomně – odlišoval, kdo byl jiný, měl jiný názor odporující většinové „pravdě“. Takový byl předurčen pro popraviště. A exkukuce? Většina našich prapředků se veřejných poprav, ať již šlo o upálení, popravu mečem či zahrabání zaživa do země a probití kůlem, docela ráda účastnila a brala na tato představení i děti.
Napadá mě, že veřejná poprava byla něco podobného jako sjezd čtenářů bulváru anebo fotbalové derby, jehož hodnota vzrůstá s předpokladem, že fanoušci srovnají tribuny se zemí anebo rovnou podpálí stadion. Události, při kterých neteče krev, nejsou pro dav příliš zajímavé. A to generace, která od útlého dětství místo na Babičce Boženy Němcové citově dozrává na počítačových hrách plných brutality a násilí, ještě není u moci. Avšak její čas taky přijde a třeba si to bude chtít vyzkoušet v reálu. To pak zas čarodějnice stoupnou v ceně, neboť se po nich zvýší poptávka. Tak se raději přikrčme a nevystrkujme hlavu nad dav. Aby si nás někdo nevšiml a nezačalo se o nás šeptat, že děláme z hlíny vlky.

Jiří Jilík

Již dříve uveřejněné texty naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články