Nakonec jich dorazilo 168, a i když většina byla místních, řada z nich tam přicestovala z různých koutů Slovácka, a někteří dokonce z Anglie a Spojených států. Chyběli pouze příbuzní z Nových Dvorů u Kutné Hory. Důvodem setkání byla podle dvojice hlavních aktérů akce snaha o stmelení rozvětvené dynastie a uvědomění si společných příbuzenských kořenů.

„S nápadem přišel Antonín Kadlček a jeho žena při jednom náhodném setkání několika členů rodiny na ulici před jejich řeznictvím. A tak to vlastně začalo. Myšlenka byla na světě, určil se termín, zamluvil sál, natiskly a rozeslaly se pozvánky, začal se kreslit rodokmen, shánět fotky,“ popisuje zrod myšlenky na velké setkání Pavel Kadlček. A byl to právě on, kdo pátráním v kronikách a archivech během deseti let trpělivě shromažďoval informace potřebné k sestavení rodokmenu. „Doposud jsem se dopátral ověřené linie od Josefa Kadlčka Josephus Kadlczek, narozeného v Dolním Němčí v roce 1736. První doložená zmínka o jménu Kadlček je ale v matrice zemřelých v hlucké farnosti, kam Dolní Němčí dlouho patřilo, a to z roku 1732, kdy zemřel jistý Jan Kadlczek, ve věku 94 let, tedy se narodil roku 1638. Přízvisko Komínek pochází z první poloviny 19. století, kdy si Anton Kadlczek pocházející z Dolního Němčí č. 8, vzal v roce 1722 za ženu Marianu Komínek bydlící v domě č. 38. Do dnešního dne na tomto čísle žije, pracuje a pokračuje rodina Kadlčků Kominků,“ upřesňuje Pavel Kadlček výsledky svého pátrání, při němž se snažil zjistit také to, jak příjmení Kadlček vůbec vzniklo a co znamená.

Patent o dědické posloupnosti vydal císař Josef II.

„Je celkem prokazatelné, že původem je jméno Tkadlec. To znamená ten, kdo tkal plátno. Tedy řemeslník. V urbáři Uherskoostrožského panství z roku 1592 je v Dolním Němčí uváděn Mikuláš Tkadlec, půlláník (označení pro vlastníka půdy, na které hospodařil, na půl lánu, 1012 hektarech pozn. red.) Skutečnost, že hospodařil na tak velkém pozemku, napovídá, že jde o přízvisko z dřívějška, kdy se někdo z rodu věnoval tomuto řemeslu. V té době totiž ještě neplatil automatický přenos příjmení na potomky. K tomu došlo mnohem později, až v roce 1786, kdy císař Josef II. vydal Patent o dědické posloupnosti,“ uvádí Pavel Kadlček podrobnosti. Dávno předtím totiž přecházela jména z pokolení na pokolení, nikoli ovšem jenom podle nynějšího principu rodové dědičnosti. „Například nový držitel dostal jméno podle předcházejícího držitele usedlosti nebo domu, ačkoli s ním nebyl nijak příbuzný, nebo manžel vdovy obdržel jméno podle své ženy nebo po jejím prvním manželovi. Takže je docela možné, že došlo u dalších potomků Mikuláše Tkadlece k přejmenování na Kadlček. Vedou mě k tomu tyto úvahy. Jednak se jedná o zdrobnělinu, tedy někoho menšího, mladšího, kvůli rozlišení. Ke druhé úvaze mě vedl údaj nalezený v knize Antonína Václavíka Luhačovské Zálesí, kde se uvádí v pojednání o výrobě plátna „u Kadlca“ v tkalcovské písni: Dyš sem přišla (k) kadlcovi, dala sem mu klbka, ukaž ně můj Kadlčku, jak sa plátno súká. Takže pravděpodobnost, že mohlo dojít k takové úpravě jména, je velká,“ tvrdí Pavel Kadlček a naznačuje, že i když větev jeho rodu Kadlčků trvá dle doložených údajů více než 300 let, rozhodli se organizátoři setkání určit mezník v této linii, jímž se stal Ján Kadlček, narozený v roce 1881. „Ten si vzal za ženu Annu Šimčíkovu a měli spolu šest dětí, dvě zemřely v nedospělém věku, syn Jan byl umučen za 2. světové války v Berlíně. S druhou ženou Kateřinou Bahulíkovou měli čtyři syny. Těchto sedm sourozenců dalo vzniknout sedmi větvím rodu, i když samozřejmě ženské větve převzaly jména manželů,“ představuje Pavel Kadlček klíč, kterého se držel i při plánování onoho velkého sobotního setkání. A to nepostrádalo slavnostní punc. Na každého z účastníků čekali mezi dveřmi Jiřina a František Mošťkovi v místních krojích a vítali příchozí stylově chlebem a solí. Podle toho, ke které z rodových větví dotyčný patřil, dostal odznak v příslušné barvě. I stoly byly barevně odlišené. Do sálu dorazila i 25letá Eva Kadlčková, jež přicestovala na rodné Slovácko na otočku ze studií z Anglie. Podobně na tom byl Radim Uher z jiné Kadlčkovy větve, který dorazil do Dolního Němčí se svojí rodinou z Myrtle Beach v Severní Karolíně, kde už rok působí na pracovní stáži. Nejstarší pamětnicí v zaplněném sále dolněmčanského kulturního domu byla 91letá Anna Krhovská, rozená Kadlčková. „My jsme se jako rodina scházeli vždycky, ale takovéto setkání jsem nezažila,“ usmívala se Anna Krhovská obklopená svými blízkými.

Magickým místem v sále byla obří mapa rodokmenu Kadlčků Komínků, rozestřená na stěně. Ta byla prakticky neustále v obležení. A nejčastěji se kolem ní točily mladší ročníky. „Když jsem viděl, jak mapu rodokmenu oblehly děcka a každé hledalo, kam přesně podle data narození patří, tak mi bylo jasné, že to, o co nám šlo, se podařilo. Dorůstající mládež v našich rodinách už totiž ztrácela přehled a nevěděla úplně přesně, kdo všechno jsou jejich vzdálenější bratranci a sestřenice. Možná se navzájem znali, ale netušili, že jsou rodina, příbuzní, kteří mají stejné předky,“ konstatoval Antonín Kadlček.

Takovému množství lidí z jedné rodiny kněz ještě nežehnal

Součástí programu netradičního rodinného odpoledne bylo také požehnání, jež rozvětvené rodině se silnými křesťanskými základy na místě udělil duchovní správce farnosti v Dolním Němčí Petr Hofírek. „Takovému množství lidí pocházejících z jedné rodiny jsem ještě nežehnal, i když na mši svaté je společenství věřících vlastně také jedna velká rodina,“ poznamenal Hofírek. Po představení jednotlivých větví dynastie pokračovala volná zábava, o kterou se starali Jiří a Milan Kurovi. Ti už podobnou rodinnou akci moderovali. „Bylo to ale jen jednou, v Jarošově. Podle mě je to dobrý nápad, lépe se vzájemně poznat a pak vědět, kdo všechno do mojí rodiny patří,“ řekl Milan Kura. A co Pavla Kadlčka inspirovalo k tomu, aby se do organizace setkání vrhl? „Jednou jsem v rádiu zaslechl větu, že jestli chceš dosáhnout svého cíle, musíš vědět, odkud pocházíš. A to mě nakoplo,“ naznačil organizátor, který v závěru své promluvy přítomným doporučil držet se okřídleného rčení klasikova: „Historie rodu je živoucí skutečností, které bychom si měli vážit, i když tak jako vše je pomíjivá a stává se časem jen historií. Otázka, zda bude živoucí, nebo zapomenutou, závisí na nás všech.“

Ke 12. listopadu žilo 220 rodinných příslušníků rodiny Kadlčkovy Komínkovy. Nositelů a nositelek jména Kadlček je v jejich rodině 58, což je zhruba 7 procent všech Kadlčků v ČR. V Dolním Němčí přitom žije celkem 260 Kadlčků.