U příležitosti jeho životního jubilea mu totiž v hlavním městě Arménie Jerevanu a v Náhorním Karabachu uspořádali dvě velké výstavy obrazů. Jejich prostřednictvím tam nechal nahlédnout do své tvorby, která spatřila světlo světa převážně v samotném srdci Evropy, v České republice.

Na cestu se vydává na sklonku května, kdy míří do Jerevanu přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Gruzii. S sebou v autě značky Volkswagen Touran veze z Horního Němčí, kde s manželkou a dcerou žije už více než dvě desítky let, celkem 32 obrazů. Dalších 22, které jsou rozptýleny po Arménii, přiřadí k vystavované kolekci přímo na místě expozice. Do arménského hlavního města přijíždí už po čtyřech dnech cestování. „Vystartoval jsem 25. května a už 29. jsem byl v Arménii. Denně jsem urazil skoro tisíc kilometrů. Za čtyři dny jsem jich ujel zhruba 3600," bilancuje Ašot Arakeljan s odstupem času svou premiérovou cestu napříč východní částí evropského kontinentu a přiznává, že za volantem strávil denně zhruba dvanáct hodin. Přespává přímo ve voze obklopen svými obrazy a stává se tak jejich nejbedlivějším hlídačem. Ráno vyráží vždy nejpozději po osmé a do večera jízdu několikrát přerušuje, aby si odpočinul. „Zastavoval jsem tam, kde bylo hezky. Nespěchal jsem. Třeba v Turecku u Černého moře, tam je moc krásně. Také v Istanbulu, kde jsem pobyl zhruba tři hodiny a udělal jsem si procházku," vysvětluje malíř. Po příjezdu do Jerevanu na sklonku května se hned pouští do přípravy expozice v paláci, kde sídlí arménská Národní galerie. Vernisáž se tam koná 3. června a kromě řady hostů se jí účastní také šéf kulturního oddělení ministerstva kultury Arménie. Celkem na 54 plátnech dává Ašot Arakeljan nahlédnout do svého pestrobarevně viděného světa prostřednictvím květin, aktů, krajinek i arménských motivů. Po deseti dnech výstava končí a hned poté ji moravsko- arménský autor převáží o 350 kilometrů dál – do svého rodiště Náhorního Karabachu. Ve druhém největším městě této malé horské republiky, v Šuši, představuje Ašot Arakeljan průřez svojí tvorbou rovněž v Národní galerii. Tam jeho výstavě věnují ještě větší pozornost než v Jerevanu. Na vernisáži nechybí ministr kultury, přítomen je televizní štáb, akci zmiňuje čtvero místních novin a jeden časopis.

„Jeden z vystavovaných obrazů jsem věnoval Národnímu muzeu Náhorního Karabachu. Požádali mě o to. Mají tam obrazy od více než padesáti malířů. Je pro mě ctí, že tam bude i můj," naznačuje umělec s dojetím v hlase. Mrzí jej však, že nakonec s sebou nemohl vzít díla svých kolegů ze Slovácka. „Pokud bych vezl obrazy malířů z východní Moravy, jak jsem původně plánoval, musel bych mít navíc další hromadu povolení. Bylo by to o hodně složitější, a možná bych kvůli nim nakonec do svého cíle nedojel. Celníci by mě mohli s celým nákladem obrazů vrátit zpátky," vysvětluje Ašot Arakeljan. Obrazy však nejsou jediným „kontrabandem", jenž rodák z Náhorního Karabachu do země svých předků uprostřed léta přiváží. „Je zvykem, když se potkáš s blízkými a známými, dát jim dárek. A já jsem tam rozdal mnoho dárků," usmívá se umělec. Bylo mezi nimi například 120 kusů různých druhů piva, tři litry slivovice, dvě láhve Becherovky i speciální víno – pozdní sběr z Valtic. Daroval tam také dvě láhve ledového vína, které mu věnoval starosta Horního Němčí Lumír Kreisl. „Hlavně jsem měl strach vézt tolik piva. Ale celníci, naštěstí, kontrolovali hlavně obrazy," doplňuje arménsko-slovácký malíř. Mezi dárky vzpomene také šest batohů, a několik tašek papírů, tužek, gum a různých pomůcek pro školáky v Hachorti, vesnici, kterou sponzoruje.

Po desetidenní výstavě svých obrazů v Šuši a řadě návštěv u příbuzných a přátel, se na sklonku července vrací Ašot Arakeljan stejnou trasou zpět za svojí rodinou do Horního Němčí. „Za uplynulých 25 let, se Česká republika stala mým druhým domovem. Vždycky, když jsem v Arménii na návštěvě a už to trvá dlouho, je mi smutno po Slovácku," přiznává. Během dvou měsíců ujel Ašot Arakeljan při cestě z naší republiky do Arménie celkem devět tisíc kilometrů. Bylo to poprvé a zřejmě i naposled, co k tomu nevyužil letadla. Na otázku, proč vlastně se ty tisíce kilometrů trmácel za volantem svého Volkswagenu Touran, se jen usmívá. „Tuto cestu bylo prostě nejlepší jet autem. V Evropě už jsem navštívil různé země. Německo, Francii, Anglii, takže teď bylo jedním z důvodů mého výjezdu autem přání vidět také Bulharsko, Rumunsko i Turecko. A viděl jsem je. Bylo to trochu dobrodružství, ale podruhé už to nezopakuji. To už by totiž nebylo ono," přiznává Ašot Arakeljan.

Ašot Arakeljan: Malíři bývají bohatí až 
po smrti. Lidé tak oceňují jejich práci

Kdo vám pomáhal uspořádat výstavu v rodné vlasti?

Všechno to organizovalo ministerstvo kultury. Zajistili víno, šampaňské, ovoce…

Šlo o expozici, která byla v Jerevanu a Šuši prezentována k vašemu 65letému jubileu. Ze kterého roku jste tam měl nejstarší obraz?

Byly tam tři mé obrazy z 80. let minulého století.

Mezi obrazy, které jste tam vystavoval, nebyly pouze ty vaše vyhlášené květinové…

Ne. Byla tam různá tvorba. Krajinky, města, akty a jiná témata. Ze čtyřiceti procent to byly věci nové, úplně jiné, než ty, na jaké jsou lidé u mě zvyklí.

Atmosféra byla zajisté sváteční. Jaké jste zaznamenal na vernisážích reakce?

Já nemám rád, když se malíř ptá lidí, jestli se jim líbí jeho obraz. Malíř je musí nechat dívat se, a komu se líbí, ten řekne, že je krásný. I v Jerevanu i v Karabachu se lidem moje obrazy líbily. Do knížek mi psali i krásná věnování.

Určitě jste se tam potkal se svými přáteli, známými, příbuznými…

Ano. Většina byli mí známí. I Češi tam byli. Z ambasády. A protože jsem původem z Karabachu, kde mám bratrance a sestřenice, na vernisáži se byli podívat i oni.

Jaký jste měl dojem při průjezdu nejzápadnější výspou Asie?

Často jsem myslel na minulost, kdy byla Evropa ekonomicky silná a nechtěla ustoupit. No a teď už je to tak, že jsou Asiaté postupně ekonomicky čím dál silnější. Evropané jim hodně pomohli postavit se z nejhoršího na vlastní nohy. A s tou pomocí, už by to mohlo stačit.

Teď, kdy už tu cestu znáte, dokázal byste si představit, že byste ji absolvoval znova?

To nemůžu říct, to je trochu složité. V Evropě už jsem navštívil různé země. Německo, Francii, Anglii, takže teď bylo jedním z důvodů mého výjezdu autem přání vidět také Bulharsko, Rumunsko i Turecko. A viděl jsem je. Bylo to trochu dobrodružství, ale podruhé už to nezopakuji. To už by nebylo ono.

Kde jste spával, v penzionech nebo v hotelích?

Spával jsem v autě. Měl jsem obavy, protože auto bylo plné obrazů, aby jej někdo neukradl. A navíc jsem na střeše měl „rakev," s oblečením a dárky. Zastavil jsem vždycky u benzinové pumpy a tam jsem spal. Po cestě byly hotely, kde jsem se mohl pohodlně ubytovat, ale auto by mi nikdo nepohlídal.

V autě jste se ale přece nemohl pořádně vyspat…

Když jde voják do boje, musí počítat se vším.

A vyšel vám čas zastavit se také v rodné vesnici?

Ano. Během výstavy jsem byl doma i v jedné vsi, kterou sponzoruji, v Hachorti. Koupil jsem pro každého dobrou čokoládu, pivo a dětem věci do školy.

Věci do školy?

Ano. Šest batohů, papíry, tužky, gumy a různé pomůcky, které jsem nakoupil v Česku. Takové, které jsou vyrobené v Evropě. Žádné dovozové z Číny.

Malíři bývají bohatí až po smrti, a vy říkáte, že když budete po smrti bohatý, tak budete rád…

Budu mít radost, protože to bude znamenat, že lidé ocenili mou práci.