Jednou z hereček, kterým byla svěřena práce na inscenaci, je Jaroslava Tihelková. „Deník Anny Frankové jsem četla už jako pubertální dívka a pamatuji se na pocit smutku, který ve mně zůstal. Teď, po tolika letech jsem si uvědomila, jak krásně a sugestivně je napsaný. A to třináctiletou dívenkou," říká o silné předloze herečka.

„Myslím, že to téma nikdy nepřestalo být aktuální. Nemělo by se zapomenout na hrůzy, které prožívali lidé během války, na hrůzu holocaustu," dodala Jaroslava Tihelková.

Režisérkou inscenace je Zoja Mikotová, jež nejmenší diváky slovácké scény okouzlila pohádkou Pinocchio a dospělé publikum před třemi lety dojala hrou Oskar a růžová paní. „Zoja Mikotová působí křeh-ce, ale je to velmi silná režisérská osobnost, která vás svou vstřícností, svou poetikou nenásilně vtáhne do svého světa a zajímavého způsobu zkoušení," říká na adresu uznávané režisérky herečka Jaroslava Tihelková.

Premiéra Deníku Anny Frankové se uskuteční příští sobotu od 19.00. Vedle zmiňované herečky se publiku představí i Jitka Josková, Monika Horká, Alžběta Kynclová, Anna Pospíchalová a Štěpán Goiš.

Pět otázek pro herečku Alžbětu Kynclovou

Nakolik je pro vás Deník Anny Frankové i 70 let od konce druhé světové války aktuální?

Aktuálnost nacházím v mezilidských vztazích, (ne)toleranci chyb a slabostí druhých, uplatňování „práva silnějšího". Také to, že přes rozdílné podmínky pro dospívání jsme všichni v tomhle období smýšleli a vše prožívali podobně. A také toužili po ohodnocení, uznání a pochopení.

Alžběta Kynclová. Ilustrační foto.Jaké pocity se vám honily hlavou, když jste text poprvé přečetla?

Co všechno je člověk schopen podniknout, akceptovat a snášet, jen aby se zachránil, aby mohl žít sice ne příliš důstojně, ale žít. A to, jak bych se asi chovala já a mé nejbližší okolí, kdybychom v daných, omezujících podmínkách měli žít dva roky.

Jakým způsobem k Deníku Anny Frankové přistupujete na jevišti?

Velmi intenzivně, protože času je málo a textu dost. A za pomoci „elementu", se kterým se u nás dospělí diváci ještě na jevišti nesetkali.

Proč je podle vás důležité, aby se inscenace podobné té vaší objevovaly na jevišti?

Kvůli tématům 2. světové války. Ta strašná, zvrácená, a svým způsobem i hrůzostrašně geniální doba nesmí být zapomenuta. Už kvůli tomu, co se děje v Evropě dnes. Ale též pro to, co přináší. Náhled na to, jak na základě minimálních prostředků byla uplatňována fantazie, vynalézavost a bylo dosaženo maximálna.

Jak se vám spolupracuje s paní režisérkou Zojou Mikotovou?

S paní režisérkou pracuji podruhé, ale i podruhé je to spolupráce plná překvapení, fantazie křehkosti, roztomilostí, ale také slz.

Co byste si přála, aby si diváci po zhlédnutí hry odnesli z divadla?

Chuť ještě dále vyhledávat informace o zmíněných faktech. Též i jiný náhled na vnitřní život dospívajících dětí. Že i když s námi nekomunikují, jsou líné, drzé a naše autorita u nich klesá, je jen reakcí na to, že sami si se sebou nevědí rady a na všechny naše výčitky a poznámky, ač se jim vysmívají, niterně reagují až chorobně přecitlivěle. (kaj)