Tam už bezmála 180 let sídlí skupina našich krajanů, kteří na svatou Annu slaví svátek v jednom ze sedmi kostelů dvanáctitisícového multietnického městečka. Dnes už jen 400členná enkláva Čechů, jejichž předkové se na jihu Evropy usadili za Rakouska-Uherska, žije mezi Srby, Maďary a Rumuny v klidu a míru od roku 1830. Národnostní kontinuitu si obzvlášť v posledních desetiletích udržují také tím, jak se snaží opatrovat své kulturní kořeny. Svědčí o tom nejen existence tamního folklorního seskupení s názvem Česká beseda, ale hlavně jeho aktivní vystupování na domácí půdě, ale i v Čechách a na Moravě. Dokladem snahy o zachování kulturní identity českého etnika uprostřed Balkánu se stala také červencová návštěva dolněmčanských vyslanců moravského národopisu.

Třiatřicetičlenná výprava Dolněmčanů, vyzbrojena bečkou piva, padesáti litry vína, více než dvaceti litry slivovice a notnou dávkou dobré nálady, se na konci července vydala vstříc zážitkům do nepoznaného a předsudky obestřeného Srbska.

„Do 687 kilometrů vzdálené Bele Crkve jsme dorazili ve středu večer. Většinou po dvou nás ubytovali v rodinách členů jejich souboru Česká beseda, který tančí většinou polku a valčík ve své originální úpravě,“ popisuje úvodní část cesty vedoucí Dolněmčanu Martin Matuš. Ve čtvrtek ekipu ze Slovácka čekala prohlídka města a návštěva nedaleké osady České Selo, kde žijí pouze Češi. Tam muzikanti zahráli krajanům několik skladeb. „V pátek náš soubor vystoupil v Kruščici, druhé české dědině, kde jsme představili většinu věcí, které jsme měli nacvičené,“ poznamenává Matuš. Šlo ale spíš o jakousi generálku před hlavním programem, jenž folkloristy z jihovýchodní Moravy čekal až v sobotu – v den svátku svaté Anny. „Ráno před desátou hodinou jsme se seřadili u fary a v průvodu se zpěvem jsme odešli do kostela na mši svatou, kterou za doprovodu varhan a našich muzikantů sloužil nejvyšší biskup z Vojvodiny,“ upřesňuje Matuš. Večer pak před zcela zaplněným sálem publikem z poloviny českým a z poloviny srbským Dolněmčan představil své rekordně dlouhé, 2,5hodinové vystoupení. „Zatancovali jsme dolněmčanské i komňacké fašanky a také sedlcké z Dolního Němčí, Boršic, Brodu, Hrozenkova a Újezdce. Muzikanti zahráli svůj standardní program bez zpěváků. Bylo to nejdelší pásmo, jaké jsme kdy předvedli. U nás doma jsme je zatím ještě neprezentovali,“ upozorňuje šéf folkloristů ze Slovácka. Pásmo doplňovaly krátké výstupy místního souboru Česká beseda, tančícího ve valašském kroji, jehož výrobu a dodání našim krajanům zasponzorovala česká ambasáda. „Na velvyslanectví vybrali jeden typ kroje. Česká beseda totiž jezdívá jedenkrát za dva roky na festival krajanských menšin v Rožnově pod Radhoštěm,“ doplňuje Kristina – členka výpravy, rodačka z Belej Crkvi a manželka Martina Matuše v jedné osobě. A jak vlastně představení tanečníků z Belej Crkvi vypadá? „Valašský kroj, české tance, kroky srbské,“ směje se Kristina.

Neděle pak byla závěrečným dnem pobytu Dolněmčanů v Banátu. „Rozloučili jsme se společným obědem v budově místního Českého domu, který naše vláda nechala opravit. Je to objekt se sálem, učebnou českého jazyka a kanceláří vedení spolku, kde se pravidelně srbští Češi z Belej Crkvi scházejí,“ říká Matuš. Hostitele z Balkánu podle jeho slov čeká v příštím roce na oplátku pozvání na dožínky v Dolním Němčí, jež by chtěl Dolněmčan v obci také kvůli tomu zorganizovat, i když to bude mimo zažitou pětiletou periodu.

Bela Crkva leží v zemědělské oblasti, kde se převážně pěstují jablka, broskve a je tam rozšířené vinohradnictví vyhlášené převážně odrůdou Banátský ryzlink. Za Rakouska- -Uherska se vína z tohoto kraje vozila přímo na císařský dvůr do Vídně. Klima je tam podobné tomu našemu, jen je o něco teplejší.