Co vás přimělo k tomu, že jste se vůbec stal dobrovolným dárcem krve?

Bylo to hned po vojně, na podzim roku 1988, kdy jsem nastoupil do gumárenské modelárny v tehdejším Gottwaldově. Jednoho dne jsem dorazil do práce a z mých kolegů tam, k mému údivu, ani jeden nebyl, jen vedoucí. Ten mi řekl, že skoro celé oddělení jsou dlouholetí dárci krve, a že po třech měsících přišel jejich čas a tak vyrazili nechat si pustit žilou do transfuzní stanice tamní nemocnice. No a za dalšího čtvrt roku už jsem s nimi šel darovat krev i já. Tehdy to bylo v mém případě poprvé. Musím přiznat, že od té doby vím například to, jakou krevní skupinu mám.

A prozradíte její označení?

Nula plus. Moje krev tedy může pomoct všem, kteří mají krevní skupinu s RH faktorem plus. Já ale můžu dostat krev jen od toho, kdo má stejnou jako já, tedy nula plus.

Vybavíte si, jak to v gottwaldovské transfuzní stanici fungovalo v roce 1989?

Vzpomínám si, že po vyšetření kontrolního vzorku krve jsme v odběrové místnosti museli prostrčit paži otvorem do prostoru za sklem, kde se v přísně sterilním prostředí pohybovaly s rouškami na tvářích zdravotní sestřičky, které se o odběry staraly.

A jaké je prostředí odběrů krve dnes?

Prvotní je to, že se s lékařem René Kamrlou a sestřičkami v hradišťské transfuzce, kterou už dvacet let navštěvuji, dobře známe. Prostředí je také z tohoto důvodu daleko osobnější, řekl bych až domácí. Jakmile s nimi proberete svůj zdravotní stav, odcházíte si lehnout na pohodlné speciální lůžko. Sestřička si s vámi povídá, zatímco vám zkušeně napíchává žílu bez toho, že byste museli svou paži nechat kdesi za sklem.

Přesvědčil jste svým dárcovstvím i někoho dalšího, aby se o svou krev bezplatně podělil s těmi, kteří ji potřebují?

Myslím že pár jich bylo. Například mého někdejšího šéfa a kamaráda Frantu Stejskala, jemuž sice lékaři další odběry nepovolili, ale důležité bylo jeho prvotní rozhodnutí jít se mnou a dát svou krev k dispozici druhým. Nebo kamaráda ze Zlámance Oldu Žáka, kterého jsem motivoval počtem odběrů. Ten dokonce zahlásil, že pro něho je to výzva, když jsem to vydržel tolik roků já. (smích)

Potřeboval jste někdy krev vy, nebo někdo z vašich blízkých?

Naštěstí ne, ale zažil jsem před lety situaci, kdy kvůli pomoci svému nemocnému kolegovi šla bez váhání darovat krev skoro celá opravárenská dílna zemědělského družstva Javořina.

Jak své dárcovství po těch letech vnímáte?

Stalo se součástí mého života a drží mě to v neustálém kontaktu s povědomím, že krev pořád někdo potřebuje a koneckonců ani my dárcové netušíme, jestli ji někdy nebudeme potřebovat také. (hed)

ČTĚTE TAKÉ Dárci krve si převzali zlaté kříže, mezi nimi také šéfredaktor Slováckého deníku