Třiačtyřicetiletý Doktor tvrdí, že se svými sedmi zlatými retrívry se snaží u starých lidí bourat psychologické zábrany.

Co vlastně znamená canisterapie?
Jedná se o činnost se psy. Canis znamená v překladu z latiny pes a k tomu patří terapie.

Kdy jste se začal canisterapii věnovat?
Já jsem spolu se svou rodinou začal s touto činností přibližně před deseti lety tady v regionu. Navštěvujeme mateřské školy, ústavy sociální péče nebo například domovy důchodců. Návštěvy se psy těmto lidem prospívají.

Jak vaše návštěvy na obyvatele těchto zařízení působí?
Naši psi mají činnost, která je „zaměstnává“. A naopak to pozitivní, co v těch psech je, chceme předávat širokému okolí. Záleží na tom, do jakého zařízení právě přijdeme. Například ve speciální mateřské škole přicházíme děti potěšit a zabavit a společně s tamním personálem navozujeme potřebnou atmosféru například pro různé rehabilitace. S některými postiženými dětmi se provádí takzvané polohování, kdy se děti při přímém kontaktu se psem prohřívají a přichází do situací, které jsou pro ně za normálních okolností nedostupné. Děti v hradišťské speciální školce mají pravidelný pobyt s pejsky také díky Nadaci Děti–kultura–sport, která nás podporuje už třetím rokem.Navíc některé děti mají fobie ze psů a díky canisterapiím se jich lehce zbaví.

Jaký je hlavní cíl návštěv domovů důchodců, kde žijí často staří a opuštění lidé?
V těchto zařízeních je naším úkolem především zbourat psychologickou zábranu, kdy staří lidé jsou v domovech sami a nemají vazbu na člověka. Pes se tak stává takovým zprostředkovatelem komunikace mezi člověkem a okolím. Kolikrát se nám lidé při návštěvě s pejsky svěří s věcmi, které by si asi za normálních okolností nechali pouze pro sebe. Často ti obyvatelé domovů lépe navazují komunikaci i sami mezi sebou při tom, když s námi jdou například na procházku. Začnou si vyprávět, kdo měl kdy doma jakého psa, a najednou si povídají a ten pes je tam takovým tím spojovacím tvorem.

Jak vás tito lidé vnímají? Oblíbili si vás?
Spousta těchto lidí nás bere pomalu jako svou rodinu. Mnohdy za nimi totiž ani nikdo jiný nechodí. Někdy je trošku problém s tím, že si člověk vypěstuje více než profesionální vazbu na ty lidi.

Kolik psů jste takto vycvičili?
Těchto psů máme doma sedm, všichni jsou zlatí retrívři. Díky tomuto počtu máme, dá se říct, „co střídat“. Psi by měli canisterapie provádět totiž jednou, maximálně dvakrát za týden. I pro ně je totiž canisterapie náročná, a aby byli opravdu klidní a hodní, musí se to naučit.

Jak dlouho připravujete jednoho psa na tuto činnost?
Je potřeba vybrat mezi psy taková plemena a povahy, kteří tuto činnost snesou a není to pro ně žádná zátěž. My máme zlaté retrívry, jsou to klasičtí rodinní psi, kteří jsou zvyklí na děti a na všechny zvuky, ruchy a pachy. Pes musí mít veterinární vyšetření a potřebné zkoušky, minimální věk u zlatých retrívrů pro tuto činnost je osmnáct měsíců. Vybíráme si proto právě tato lovecká společenská plemena, která jsou odolná. Máme doma ještě jednoho pejska, je to kříženec drsnosrstého jezevčíka a teriéra, je to takový náš malý talisman, který si našel naši rodinu sám. Toho někteří naši klienti také znají.

Canisterapii se tedy věnujete se svou ženou?
Ano, tuto činnost se mnou provádí také moje žena, ale už i naše dcera, která se psy rovněž navštěvuje různá zařízení.

Pokud všechny psy chováte doma, máte velkou zahradu?
Zahrada velká sice je, pejsci ale s námi bydlí v domě. Máme sice pětimístný dům, ale všude, kde jsme my, jsou s námi také naši psi. Původně jsme si to naplánovali tak, že budeme mít jednu místnost pro psy. Nějakou chvíli to tak sice fungovalo, byli jsme na ně ale velice zvyklí, a tak jsou v současné době vlastně pořád s námi. Já rád s oblibou říkám, že žijeme v jedné, byť útulné, psí boudě.