V Brodě pálenice byla, potom nebyla; bylo třeba jezdit po okolních vesnicích a žadonit.
Doba se změnila a pálenice jsou v Brodě hned dvě, a když se urodí ovoce tak jako letos, praskají pálenice ve švech.
Trnky, durancie jsme již nasbírali, máme připravený kvas, tak hurá do pálenice.
Vybereme si úplně novou, naproti firmy VOMA.
Před dvěma měsíci jsme se zapsali na volný termín a teď jsme tady. Otevřeme opatrně dveře, abychom nerušili páleničáře, který právě odečítá z lihoměru. Pak nahlédne do tabulek a přepočítá procentuální obsah etylalkoholu ve slivovici na vztažnou teplotu. Pokud byste, tak jako já, se pokusili navrhnout, že existuje program na počítač pro pálenice, dostane se vám takové odpovědi, stačí pohledem, že podobných novot pro příště už zanecháte. I když přece něco ustoupilo pokroku, ale to si jen myslím a nepřemýšlím nahlas. Žlutě
natřená trubka mířící odněkud ke kotlu neklamně signalizuje, že doba štípání dřeva na dvorku pálenice, eventuálně i vození vlastního dřeva do pálenice je nenávratně pryč.
Zase jedno „kouzlo“ spojené s tradičním způsobem pálení zmizelo v propadlišti dějin.
Nic naplat, promísím se s několika „čekateli“ na pálení a pozorně se zaposlouchám do vyprávění aktérů pálení. Neboť to je ta pravá atmosféra v pálenici, čas plyne, návštěvníci, původně rozdělení na ty, co už končí s pálením, pak jiné, kteří právě přijeli s kvasem a další, kteří přijdou na řadu odpoledne nebo zítra; ti všichni postávají, posedávají a hlavně vypravují. Vypravují historky svázané většinou, jak jinak, než se slivovicí, pálením a děním kolem.
Tak, připojte se k nám, tiše, ať nerušíme, poslechněme si, co všechno se kolem slivovice stalo nebo stát mohlo.
Nenápadný chlapík s prošedivělými vousy cosi povídá, není mu ani rozumět, ale gestikuluje přitom rukama tak, že musíme dávat dobrý pozor, abychom se vyhnuli zásahu jeho pěstí.
„ To ještě když jsem chodil do práce, dělal jsem technologa, tak jsme měli na oddělení chlapíka, vlastně jakého chlapíka, můj kolega to byl, taky technolog, ale v jiném oboru. Tak tento kluk byl známý svou nekonečnou láskou ke slivovici. A jak je všeobecně známo, je třeba určitého času, který se nedá významně zkrátit, než z trnek a durancií nutným zlem, zvaným kvašení, se dostaneme ke slivovici. A situace je o to horší, když stará slivovice už není a nová ještě ne. To je opravdu zapeklitá situace. Ale jak z ní ven?
Tento kámoš začal nosit do práce konvičku. Plechovou konvičku, do které se dříve dávala černá káva zvaná melta, nebo se v ní, v té konvičce, nosívalo mléko.
Nebylo na tom nic nápadného.
Přišel do kanceláře, konvičku postavil na horní levý roh stolu, vidím to jako dnes, a šel na dílnu. Občas se vrátil, napil se z konvičky a šel zpět. Po nějakém čase jsem si všiml, že ke konci šichty sedí na židli, nepopíjí nic, ale taky nic neslyší. Klátící se hlava a zavřené oči dávaly tušit, že spí. Nadzvedl jsem víko konvičky a nahlédl dovnitř. Hnědá, spíše hnědo černá barva lesknoucí se kapaliny připomínala kávu. Sehnul jsem se níž ke konvičce a přičichl. To snad není možné!
V konvičce byl kvas!
Prostě to nemohl vydržet bez slivovice, tak si pomáhal pitím kvasu!“
„Když jsme u toho kvasu,“ vmísil se soused po pravici do vyprávění,“ to jednou, stalo se to mně, nestihl jsem se zapsat na pálení a spoléhal, že se někde vmísím do pořadníku.
Jednou pozdě večer to bylo, určitě se nepletu, už jsem se chystal do postele, dostal jsem vzkaz z pálenice, abych hned dovezl kvas, že prý bych to mohl mít do rána vypálené. Což o to, dobrá zpráva to byla, ale kde v noci sehnat povoz? Nakonec jsem přemluvil traktoristu z JZD, přijel k baráku a my jsme začali přelévat kvas do nádob na traktorové vlečce. Sníh křupal pod nohama, práce šla pěkně odruky a za hodinu jsem byl
s kvasem v pálenici. Měl jsem dva kotle, teklo to dobře, napálil jsem tenkrát skoro 55 litrů. Bylo už k ránu, pomalu svítalo, v pálenici už skoro nikdo nebyl, naložili jsme demižony a odjeli.
Hned doma jsem všem rozdal po jedné. A na zdraví!
Obrátili jsme štamprdli do sebe a s odporem vyplivli. Všichni.
Co to je ? Ta strašná pachuť!
Slivovice byla cítit po naftě!
To si nedovede nikdo představit, co je to za odpornou chuť. Asi někdo položil kbelík při nalévání kvasu na vlečku, a tam byly zbytky nafty; den před námi vozili na vlečce sudy s naftou.
Já jsem v zoufalství dělal všechno možné i nemožné. Filtroval přes aktivní uhlí, další destilaci a nakonec celých 55 litrů skončilo v kanále.“
„To mně připomnělo , ten kanál, příhodu z práce,“ připojil se muž v kostkované košili.
„Znáte ženské. Ty by pořád uklízely, i když už není co, tak přemisťují věci jinam, jenom aby byla změna.“
Souhlasné pokyvování hlavou všech přítomných mužů znamenalo jediné; nic nevysvětluj, všichni to znají z domu.
„Tak taky jednou manželka kamaráda doma přemisťovala a přemisťovala až přemístila demižon slivovice, asi 15 litrů, ukrytý pěkně ve sklepě a pokrytý slabou, opravdu slabou, jak tvrdila žena, vrstvou prachu.
Vzala hadru a opatrně, nahnula demižon, otřela jednu stranu, druhou a pak se to stalo.
Náhle bylo po demižonu a slivovice vytékala a vytékala.
Do kanálu ve sklepě.
Zachránit se nedalo nic, samé střepy, tak spláchnout vodou, smést smetáčkem a co neskončilo v kanále, to vyhodit.
Což o to, to bylo snadné, ale horší bylo, jak to říct manželovi, který na staré slivovici lpěl?
No byla z toho velice špatná, čekala, kdy se její vrátí z práce a psychicky se připravovala, jak mu to diplomaticky předloží.
On přišel, vzal si noviny, pustil televizi, tedy vše podle jejího předpokladu, a četl.
Četl sport.
Vyrušit ho při čtení sportu a říct mu, že 15 litrů staré slivovice je pryč a ještě její vinou! To ne! To si nemohla vzít na svědomí.
Teď jí napadlo, vždyť to vlastně nebyla její vina, jak by mohla, snad vada materiálu či co, ale přece, výsledek je pořád stejný, 15 litrů slivovice pryč.
Když dočetl sport a chtěl obrátit stranu, náhle se odhodlala k hrdinskému činu a řekla mu to přímo.
Kromě rozvodu byla připravena na všechno. Záhy se ukázalo, že nebyla. Jeho reakce byla větší šok, než si kdy mohla představit!
No, když se nestalo nic horšího, prý řekl a obrátil stránku.
Věřili byste tomu?“
V pálenici se rozhostilo ticho. Každý z mužů si představoval popisovanou situaci u sebe a svou případnou
reakci.
„Já jsem na štěstí svobodný, takže mně se taková situace nemůže stát!,“ přerušil mrazivé mlčení neoholený, asi 40 ti letý muž, s hadovkou hlavě.
„Stále zřetetelněji vidím, že jsem byl nekonečně prozíravý a žádné ženské jsem nenaletěl.“
„Aspoň ti zůstane slivovice jen pro sebe, že,“ vpadl mu do řeči muž v prošívaném kabátě.
„Už jsme tady měli kvas, naftu, manželku, ale tchyně, ta tady ještě nebyla,“ zapojil jsem se do vyprávění já.
Odpovědí mně bylo zdvižené obočí přítomných mužů a další mlčení.
To hovořilo za vše.
Nedal jsem se a pokračoval.
„Pálili jsme, je to 25 let, v Horním němčí. Už se blížil slavnostní okamžik, když jsme zjistili, že máme málo demižonů. Tchyně, která celé pálení sledovala v pálenici, mě požádala, abych zajel do Brodu pro prázdné demižony.
U nich doma už žádné nemají.
Proč ne?
Sedl jsem do auta, do škodovky a upaloval do Brodu.
Bylo asi 11 hodin večer. Naložím demižony, sednu do auta a vracím se. Za Nivnicí jsem si všiml, že se mě drží auto a svícení do zrcátka bylo krajně nepříjemné. Šlápl jsem na plyn, abych mu ujel. Z počátku se zdálo, že jsem úspěšný. Avšak na křižovatce u Dolního Němčí jsem musel zpomalit, takřka zastavit. Auto mě předjelo.
Oddychl jsem si.
Jen na chvíli.
Auto předjelo a zastavilo. Bylo to auto VB, pro mladší policejní auto.
Vystoupili dva a přišli ke mně. Nahlédli dovnitř a uviděli demižony. Sundal jsem okýnko a vyvalil se odér slivovice z otevřených demižonů. Když po dýchnutí poznali, že jsem nepil, tak jim nebylo jasné, kam pospíchám. Nenapadlo mě nic lepšího, než říct pravdu, pospíchám ke své tchyni!
To bylo i na ně moc. Prosím vás, to vás nenapadla lepší výmluva?
Taková blbost, pospíchám ke tchýni! Prosím vás, zmizte, ať už vás nevidíme!
To jsem zase nečekal já a nemohl jsem se strefit klíčkem do skříňky zapalování. Naštěstí oba už odcházeli, takže jsem se uklidnil a na třetí pokus se mi to podařilo.
Odjel jsem.
Za tchýní.
Tak co, kdo z vás ještě pospíchal ke tchýni?
Rozpaky přerušil páleničář.
„Tak na kolik stupňů ji necháme? Obvykle si nechávají 50,5 stupně.
Chlapi, já to dodělám a povím vám svou historku. Chvíli počkejte.“
Odešel, změřil, naředil, zapsal a přišel.
„A je to hotové, další lajtr bude za 7 minut, to stihnu vám něco povědět.
To vám byl starý mládenec, tady z Těšova. Dělal na mašině, odpoledne přišel domů, hodil tašku do kouta a hajdy do hospody. Neměl co dělat, bydlel v baráku s matkou a otcem.
Ale abyste si nemysleli, už to nebyl žádný mladík. Přes padesát dobře mu bylo. Jednou, už byla sezona pálení, přišel do pálenice, dal si jednu, druhou a začal vyprávět.
Vracím se jedenkrát z hospody, trochu jsem měl v hlavě, domů. Mohlo být tak něco před půlnocí. Otevřu dveře od baráku a poslouchám, jestli se nevzbudila mama. Ta by mně zas nadávala, že chodím po hospodách místo toho, abych si našel ženskou. Ona tady věčně nebude a tak dále , a tak dále.
Zastavím se, poslouchám, neslyším nic, je to dobré, spí.. Teď jsem však musel jít nahoru po dřevěných schodech.
Šlápnu na první, nic. Šlápnu na druhý, trochu zavrzal. Polilo mě horko. Nic. Už jsem se chystal na třetí, když tu slyším mamin hlas.
Tato, spíš?
Ticho.
Tato, spíš?
No co je zas. Dej mně pokoj, chci se vyspat.
Nespi pořád a poslouchej!
No, co máš?
Tato, bude půlnoc a Franta se teprve vrací domů.
No a ?
Tato, mně se zdá, že ten náš šušeň začíná chlastat!
Cítil jsem se jak školák, kterého učitel přistihl při opisování.
Pro rodiče jsi celý život šušeň.
A ještě vám řeknu, že moje mama, když jsem nebyl doma, chodila ke mně nahoru a na půdě potěžkávala demižony, aby se přesvědčila, kolik piju. Nedalo se nic dělat a občas jsem je musel dolít vodou, aby nic nepoznala!
„A pili jste už někdo ruskou slivovici?,“ s touto řečnickou otázkou se přihlásil o slovo nenápadný muž, sedící původně u stolku a popíjející pivo. Oči přítomných se k němu otočily.
Z vypravěčů se stali posluchači..
„Bude to tak 20 let, možná víc. Byli jsme s kolegou na služební cestě v Rusku. V průběhu pobytu se ukázalo, že ve městě žije několik rodin spjatých historicky s Československem.
To znamenalo, prakticky, postupně tyto rodiny navštěvovat. Není návštěva jako návštěva. Když přijede návštěva z bývalé vlasti, tak to se musí oslavit.
A pořádně.
A tak jsme každý den byli dopraveni do jiného domu, jiné rodiny, jen průběh přivítání a večeře měl stejný
scénář.
Přípitek na uvítanou, předkrm, přípitek na starou vlast, trochu ryby, přípitek na novou vlast, přípitek na přátelství, přípitek na cokoli. Když už se zdálo, že jsme vyčerpali všechny možnosti přípitků, přišla hostitelka s nápadem.
Vy jste z Československa, můj děda byl z Moravy, vždycky vyprávěl, že nic jiného, než slivovici nepil. Co kdybychom si dali slivovici teď?
Podívali jsme se z kolegou na sebe, ale nezmohli jsme se na odpor. Toho využila hostitelka a už nesla odkudsi láhev. Jedna sklenička po druhé se začala plnit jakousi tekutinou černé barvy, která, ani vzdáleně,
nepřipomínala slivovici. Když už jsme měli všichni nalito, hostitelka pronesla přípitek a tekutina zmizela v jejích ústech. Nezbylo nám, než ji následovat. Zavřeli jsme oči a polkli. Zůstala nám v ústech chuť sušených švestek!
Byla to vodka, ve které byly vyluhovány sušené švestky!
A tomu tam říkali slivovice!“
Smích hloučku mužů upozornil páleničáře, že je třeba zkontrolovat stupně, teplotu a napustit další kotel kvasu. Ale jak se zdálo, prožíval vyprávění spolu s vypravěčem, a proto dlouho neváhal a vrátil se rychle do prostředí historek, aby mu něco neušlo. A udělal dobře, neboť onen dobrý muž, s ruskou slivovicí, pokračoval.
„Ale pánové, to není všechno. Ta historka má ještě pokračování. Já sice mám už vypálené, ale ještě vám to dopovím. My jsme s tím zmiňovaným kolegou, myslím že byl z Hradiště, si přivezli do Ruska, flašku slivovice. Pro všechny případy. Říkali jsme si, buď jim to dáme jako dar nebo to budeme mít jako lék. Jako dárek nechtěli slivovici přijmout, že mají dost svého pití, tak jsme ji nechali v kufru na hotelu pro strýčka příhodu. A ten večer, co jsme pili ruskou slivovici se to stalo. Asi o půl noci se zdálo, že není už co pít, tak nás zavezli na hotel. Já jsem měl svůj pokoj, kamarád svůj. Náhle slyším ťukání na dveře. Otevřu a tam kámoš s flaškou slivovice v ruce.
Co říkáš, když už pijeme celý večer ruskou slivovici, nespravíme si chuť něčím dobrým? Přece to nepovezeme domů!
Veškerý, i symbolický odpor mého žaludku byl marný.
A tak dva kluci ze Slovácka zasedli v ruském hotelu k jednomu stolu a další dvě hodiny si spravovali chuť medicínou z domova.
Nemyslete si, nebylo to tak jednoduché, jak si myslíte.
Celý večer černá vodka, celý týden ruština a teď ještě v ruském hotelu slovácká slivovice!
Věřte nebo nevěřte, my jsme vykládali, naproti sebe seděli, a protože jsme měli už těžkou hlavu i jazyk, nemohli jsme si vzpomenout na česká slova a tak jsme mezi sebou, my dva Češi, mluvili rusky!
Fakt nekecám!
Rezignovaně mávl rukou, když viděl potutelné úsměvy na tvářích posluchačů, a odkráčel zaplatit vypálenou slivovici.
Zdálo se, že nádoba s historkami je pro letošek už prázdná, hlouček se pomalu rozcházel, ale s sebou si každý odnášel nejen vypálenou slivovici, ale v hlavě určitě nějakou tu historku, kvůli které vlastně do pálenice přišel.
Když už i já zvedl naplněný demižon s úmyslem odejít, zastaví mě páleničář se slovy-„A náš obraz v pálenici jste si prohlédl?“
Otočil jsem hlavu směrem, kam směřoval pohled páleničáře.
Četl jsem nahlas:
Kdo brodskú slivovicu pije, ve zdraví se do sta let dožije!
Podívali jsme se mlčky na sebe.
Příští rok na shledanou!

(text neprošel jazykovou korekturou)

Jan Kment