Břetislav Rychlík: Takové publikum jiné divadlo v republice nemá

Co to znamená pro jejího režiséra Břetislava Rychlíka? A čím pro něj bylo setkání s uherskohradiš­ťskými herci? „Soubor Slováckého divadla dnes patří k elitě českého divadelnictví," říká v následujícím rozhovoru.

Podle časopisu Reflex je Cena facky nejsilnějším divadelním zážitkem loňského roku. Jaký je to pro vás jako režiséra pocit?

Moje pocity nejsou rozhodující. Důležité je to pro samotný soubor Slováckého divadla, který dokazuje, že dnes patří k elitě českého divadelnictví. Což mne dvojnásob těší, jako hradišťského patriota a divadelníka, který ve Slováckém divadle začínal a také jako člověka, který režíruje po celé republice a ví, jak nesmírně těžké je v nebývalé konkurenci vynikajících divadelních souborů dnes uspět.

Dokážete se dnes s nadhledem podívat půl roku zpátky, když Cena facky vznikala? Jak jste ten čas vnímal?

Vnímal jsem to v řadě směrů a působení. Jedna rovina je práce, řemeslo a profesionalita. Té se mi dostávalo ze strany souboru a spolupracovníků měrou vrchovatou. To patří k základu (v Hradišti je to nadstandardní), ale je cosi nad tím vším. Obrovská energie, pozitivní naladění souboru, nepředstíraně srdečná atmosféra přátelství, nebývalé kolegiality v 99 procent souboru.

Zbývá jedno procento…

To jedno procento, které se pokouší tento prokazatelný fakt narušit udáváním a podesíráním, vytvářením zdání, že divadlo je v nepořádku, nebo, abych parafrázoval slova neúspěšného uchazeče o ředitelský post a jeho užitečných idiotů: „… je hnízdem pokleslých kulturních mafií, kořistnictví (sic!), zla, lumpů." Tak toto jedno procento si podřezává větev samo pod sebou. Ale pro divadlo jsou směrodatné jednoznačně výsledky. A je větší důkaz kvalit souboru, než to, že má výsledky vynikající několik let, že nestojí a nepadá s jednou inscenací Ceny facky?

Vývoj inscenace pozorně sledujete. Jak se podle vás mění?

Soubor bez výjimky vytáhl souhru, citlivost a autenticitu hereckých výkonů o patro výš proti premiéře. Když jsme byli na podzim s Karlem Steirgewaldem a ředitelem Národního divadla v Praze Janem Burianem na repríze v Hradišti, zíral jsem fascinovaně na ten soubor, jak umí dál na sobě a na roli ve prospěch celku pracovat. Ředitel Burian mi říkal, že je zajímavé, jak v Praze mnoho divadel, včetně Národního, míří výš, než dosáhnou a že tady soubor mířil vysoko a dosáhl tam.

Jak si vzpomínáte na pražské představení? V hledišti seděl například Pavel Kohout, Libor Pešek, Jan Hřebejk, Jan Ruml, Helena Třeštíková a další. Neměl jste taky trochu trému?

Já nemám trému, vím, že ta inscenace funguje a v tomto směru jsem se o herce nebál, to ostatní je už věc vkusu. Líbí – nelíbí, zasáhlo mne to – nezasáhlo. Z toho se člověk nesmí hroutit. Můžou ho akorát naštvat evidentní bludy, šířené o té inscenaci, ale to svědčí o autorech těch bludů, ne o divadle. Měl jsem spíš strach o soubor, aby všecko zvládli v tom naprosto odlišném prostoru. A dostalo to kupodivu jiný, divadelně syrovější výraz, o čem svědčí ta bouřlivá reakce na konci představení.

Herci vzpomínají, že je ten obrovský pražský úspěch až zaskočil. Jak působil na vás a jaké jste měl bezprostřední ohlasy?

Toto mi napsala dlouholetá dramaturgyně a režisérka Slováckého divadla Brigita Hertlová: „Milý Břetislave. Pořád žiju z toho pražského – slováckého představení. Moc Vám i s Karlem Steigerwaldem gratuluji. Myslím hlavně na ten finiš – báječné a strašné. Holt pravdivé. Opět jsem žasla nad profesionalitou hradištského souboru a moc obdivovala, jak dobře jste si poradil s útvarem tak složitým." To mluví za vše.

Kromě Reflexu zabodovala Cena facky i u odborné veřejnosti v Divadelních novinách, když ji nominovali na Inscenaci roku. Čím to podle vás je, že dokáže publikum tak oslovovat?

Když se vrátím do své éry v HaDivadle, tak musím říct, že krom toho, že nad tím souborem, kterému svítila šťastná hvězda, což divadelník zažije (zažije – li to vůbec) jednou za život (Slováckému divadlu hvězda svítí už pár let!), patřilo i to, že k estetickému uměleckému zážitku přidávalo HaDivadlo vždy autentickou osobnostní výpověď, ručení za to, co hraju. Cena facky, jak ji sleduju, je možná i proto mimořádně přijímána kritikou i diváky (což je vzácné, neb je to těžká inscenace i po formální stránce a já se celý život snažím nepodbízet), protože soubor hru a její téma dokázal vzít za svoji výpověď. To přináší mnohé plusy a bonusy k inscenaci.

Je v tom ještě něco silného a fascinujícího?

Též díky silným a pravdivým tématům z Holcmanových povídek a dramatickému talentu Karla Steigerwalda se možná podařilo vyslovit něco, co ve společnosti bylo uloženo hlubinněji, než jsme tušili. To přerůstá hranice pouhého estetického divadelního zážitku a přesahuje ten samotný večer, to představení tady a teď.

Slovácké divadlo letos slaví sedmdesáté narozeniny. Co byste mu popřál?

To napíšu do sborníku, který chystá dramaturgyně Iva Šulajová (jejíž podíl na vzniku inscenace Ceny facky nesmí být zapomenut!). Tak stručně: Ať souboru dál svítí šťastná hvězda, to, že si toho někteří zakyslíci neváží, nemůže nic zvrátit. Třeba časem odkysnou a budou se usmívat. Život je krátký, proč si ho kazit. A hlavně, ať divadlu vydrží jeho vynikající publikum. Moje rodné a milované Slovácko ukazuje, že má duši múzickou, citlivou, srdečnou a bezprostřední. Takové publikum (kritické i přející) opravdu nemá v tuto chvíli žádné divadlo v republice. Je třeba více důkazů o tom, že divadlo není v krizi? Tož šable hore!

Josef Kajetán