Bořek Žižlavský: Mému dědečkovi zabavili fotoaparáty němečtí okupanti, on šel do koncentráku
kde se u vás objevila „láska" ke Chřibům, proč je máte rád?
K lásce k přírodě mě přivedli rodiče. Už od nejútlejšího dětství jsme skoro každou neděli chodili někam do lesa. Když jsme s mladším bratrem už nemohli dál, naložili nás do sportovního kočárku a pokračovalo se bez větších problémů. Protože je tomu hodně dlouho, příroda začínala už za posledními domky za Buchlovicemi, kde postupem času vyrostly další a další domy a z klidných poloprašných cest se staly obyčejné frekventované silnice. Jakýmsi vyvrcholením našich rodinných víkendových potulek byl hrad Buchlov. Jeho nádvoří s hospůdkou bylo volně přístupné někdy i v zimním období. Otec si pokaždé poručil s kamarády pivo a my jsme běhali přes nádvoří do sklepa s velikým sudem, kde za výčepem vykukovala postava oblíbeného hradního hospodského pana Lepky. Později jsme vyráželi už dál do Chřibů. Vzpomínám na první návštěvu pravěkého hradiska na Holém kopci, vrchol Brda ještě se starou dřevěnou rozhlednou, na niž jsme se báli pro její zchátralost vystoupat.
Je nějaké místo ve Chřibech, o kterém víte, ale ještě jste se tam nepodíval?
Takových míst asi moc není. Za léta putování po Chřibech jsem byl skoro všude. Ale přece jenom jsem ještě někde nebyl. Je to Lenivá hora, kterou začínají Chřiby u Bohuslavic. Z jejích svahů musí být krásný výhled na Kyjovsko, na valy bohuslavického hrádku, na Strážovský kopec a kus Ždánického lesa. Musím to napravit…
Jak často do Chřibů vyrážíte?
Když jsme s přáteli z Expedice Chřiby před léty připravovali první desítky dílů našeho seriálu do Slováckých novin a do publikací, vyráželi jsme do lesů a po chřibských pamětihodnostech skoro každých čtrnáct dnů. Přestože i v současnosti poznenáhlu připravujeme materiál k další knize, vyrážíme o něco méně. Přibyly povinnosti, akce a taky věk. I po té době se na setkání s přáteli a s přírodou moc těším.
Máte nějaké oblíbené místo ve Chřibech?
Těch míst by bylo určitě více. Od dětství ale nedám dopustit na hrad Buchlov, k němuž mám pořád stejně silný vztah a ke kterému jsem se tak trochu vyznal před deseti lety v knize Buchlov – historie a příběhy hradu. Pořád je to pro mě ten romantický soubor tajuplných komnat, chodbiček a schodišť, z nichž dýchají dějiny a lidské osudy s nimi spjaté. Ty okenní průsvity, stíny, hry zapadajících slunečních paprsků na stěnách a hvízdání skoro neustálého větru mě pořád dostávají stejně jako ve studentských létech, kdy jsem hradem procházel návštěvníky. Stejně na mě působí i některé lesní lokality. Asi jsem na to nějak citlivý či co, ale toho ducha místa opravdu cítím, i když nejsem pověrčivý, spíš skeptický. K mým oblíbeným klidným lesním místům náleží Malá Ostrá nad Jestřabicemi, Prusinovka u Cetechovic a podvečer strávený na Modle u kaple sv. Barbory.
Ztratil jste se někdy ve Chřibech?
Neztratil. Ani ve Chřibech a ani jinde. Chce to mít pokaždé alespoň trošku povědomí o navštíveném území, znát základní dominantní orientační body v krajině, aby se člověk mohl alespoň trochu chytit a případně se dostat z nastalé nepříjemné situace. Neměla by chybět kvalitní mapa nebo navigace.
O Chřibech se povídá hodně pověstí, kterou máte z nějakého důvodu rád?
Publikovaných i nepublikovaných pověstí ze Chřibů a jejich okolí jsou mraky, včetně jejich variant. Nevím, proč mě kdysi uchvátila ponurá pověst o Mořdířce, dnes zalesněném kopci nad Starými Hutěmi. Jeho svahy měly ukrývat prchající obyvatele vesnice, pronásledované hordou dobrodruhů a zabijáků v časech třicetileté války a nastupujícího temna. Ubožáky prozradilo plačící dítě a jejich osud byl tragický. I když je to jen smyšlená pověst, Mořdířka působí smutně a zadumaně dodnes. Zároveň mě okouzlily i buchlovské pověsti – zkazky autora Aloise Jaška. A co na tom, že velká část z nich vznikla jen v jeho hlavě a u jeho psacího stolu.
Máte ze Chřibů nějakou zajímavou historku nebo zážitek?
Mám, ale není to v pravém smyslu slova historka, spíše originální zážitek. S úctou vzpomínám na jednoho více než devadesátiletého pána ze Starých Hutí, kterého jsme s kamarádem navštívili někdy počátkem devadesátých let. Pozval nás do svého prostého stavení. Zatímco v kuchyni zajímavě vyprávěl o svém životě, pošťácké dráze a sběratelství, a já to nahrával na kazetový diktafon, rozhlížel jsem se všude kolem a nevěřícně kroutil hlavou. Kam oko dohlédlo, ležely tisíce knih. Knihy na stole, pod stolem, na židlích, v ložnici na posteli a pod postelí, ve skříních, na skříních, v regálech, mezi nádobím, nářadím a u kamen a „naštosované" v hromadách při stěnách. Stařeček přistavil rozvrzaný žebřík k otvoru na půdu. Ježíšmarjá, snad tam taky nebudou knihy – řekl jsem si. Byly. Ležely tam všude a navysoko. Odcházeli jsme od něj ohromeni, povzneseni nad každodenní „obyčejné" lidské starosti, nadšeni a inspirováni.
Děláte fotodokumentaci snad k většině knih o Chřibech, máte nějakou oblíbenou denní dobu a roční období, kdy chodíte rád fotit?
Výhodou k psaní textů ke knihám jsou vždy i vlastní fotografie z míst, které zrovna popisujete. Jde mi to lépe. K mnohým snímkům mám vztah a někdy i zážitek, který se pak odráží v textech. Mám rád pozdní podzim a brzké jaro. V tu dobu snad nejvíce fotografuji. Tehdy je v přírodě člověk tak trochu osamoceným poutníkem, kdy mu neruší snímek nechtění lidé nebo projíždějící kolaři. Všude je klid, nápady a inspirace se jen hrnou. Nevadí ani déšť nebo zatažená obloha. Obrázek pořízený třeba ze stativu má pokaždé své neopakovatelné kouzlo. Někdo loví fotografie po ránu nebo v podvečer například kvůli dlouhým stínům nebo působivé barvě slunečního světla. Myslím, že to není nijak důležité. Klidně mířím objektivem i v poledne nebo večer.
Jak dlouho se fotografování věnujete a co vás na něm oslovilo?
Fotografuji od dětství. Inspiroval mě otec jeho fotografiemi z přírody a výletů po krásách naší vlasti. Měl a dodnes je má příkladně nalepeny v několika albech. Fotografie jsou vzorně popsány daty a místy pořízení. Už od počátku jsem upřednostňoval fotografie krajiny před snímky lidí. Snažil jsem se, a ostatně se i pořád snažím, o to, aby výsledná fotografie přinášela kus atmosféry ročního období a denního času z místa jejího pořízení. Fotoaparát, objektivy a stativ jsou mými častými zavazadly toulkami přírodou. Fotografování přináší radost, aktivní odpočinek a odreagování se od všedních pracovních a jiných starostí.
Jaký máte názor na černobílou fotografii? Hodí se pro každé fotografování?
Černobílou fotografií jsem se zabýval dlouho. Zcela jsem s ní skončil, taky z nedostatku času, někdy před dvanácti třinácti lety. Ještě pořád si dovedu živě vybavit vůni vývojek, ustalovače a tónovačů. Snad bych ještě svedl namotat potmě film do cívky a sledovat čas, aby byl správně vyvolán, ustálen a nakonec na šňůře bez flíčků vysušen. Mám na to nostalgické vzpomínky. Zda se černobílý snímek hodí pro každé fotografování, na to si musí odpovědět každý fotograf sám. Myslím, že se hodí. Připadá mně dramatičtější, výraznější a v mnohých ohledech působivější. Žijeme ale v době barev a kýče za každou cenu, které na nás útočí ze všech stran i z fotografií. Často jsou některé prezentované fotografie spíše výtvorem grafických programů a desítek druhů filtrů, jež přetvářejí krajinu do neskutečných podob. Této virtuální realitě se vyhýbám.
Jaký byl váš první fotoaparát a jak jste se k němu dostal?
Už můj děda, který přišel do Buchlovic z Uherského Hradiště, měl dva kvalitní fotoaparáty a zabýval se kolorovanou fotografií. Za války mu je zabavili němečtí okupanti, zatímco on poté putoval do věznice a do koncentráku. Můj první fotoaparát byl zároveň i fotoaparátem mého otce. Byla to kinofilmová Praktica z padesátých let s klasickým padesátkovým objektivem. Následoval formát 6×6 a po posledním převratu pak Canon. Této značce zůstávám věrný i v její digitální podobě.
Co by si podle vás neměl turista s sebou do batohu zapomenout přibalit na túru do Chřibů?
Asi mapu, dnes v jakékoli podobě. Pláštěnku, kvalitní obuv a oblečení, osobní doklady, nějaké jídlo a pití, peníze a hodinky. A pro případ setkání s přízněnou duší bych asi přibalil ještě „pleskačku" slivovice a samozřejmě foťák s náhradními bateriemi. Dobrá nálada je výhodou.
Vytipujte, prosím, tři trasy ve Chřibech, které by měl člověk za život projít.
Tak to je těžké, spíše individuální. Kdybych však chtěl poznat natřikrát charakteristické Chřiby, vypravil bych se třeba salašským údolím na Vlčák, po trase stavby staré dálnice přes Brdo na Bunč a odtud kolem Komínských skal do Jankovic. Další výlet bych zahájil v Koryčanech, podíval se na Vršavu, Pečínkovu skálu, Cimburk, Ocásek, Klimentek, s koncovkou v Osvětimanech. Tématem třetího výšlapu by byl hrad Buchlov, Barborka, jejich naučná stezka, dále Buchlov kámen a Dubovým dílem dolů pod Břesteckou skálu s cílem ve Břestku.
Máte rád hory i obecně nebo jde spíše o „lásku" ke Chřibům a Slovácku?
Pod Chřiby jsem se narodil, žiju pod nimi a mám tu rodinu, zaměstnání a přátele, s nimiž si mám co povědět. To je vztah velmi osobní. Ale oblíbil jsem si i jiné krajiny a hory, stejně půvabné a naplňující. Za ně mohu jmenovat třeba Šumavu, Český les, Slavkovský les, Krušné a Novohradské hory, Českosaské Švýcarsko s Českým středohořím, hory Lužické, Orlické a třeba i nám skoro neznámé malé pohoří Džbán na Lounsku s vesničkami sahajícími svou historií až do nejstarších českých dějin. Všude je fajn a všude jsou dobří i jiní lidé, vlastně tak jako doma. Zejména s těmi prvními se rád potkávám a kolikrát i s úplně cizími si máme co sdělit.