Světelné stopy meteorů, křižující oblohou, patří k nejpopulárnějšímu meteorickému roji Perseid. Maximum tohoto roje, kdy můžeme spatřit v průběhu hodiny nejvíce meteorů, připadá na 12. srpen.

Pozorování zatmění Slunce patří bezesporu ke krásným kosmickým úkazům, které může pozemšťan na obloze vidět. Vděčíme za to vlastně náhodě. Přestože Slunce má 400krát větší rozměry než Měsíc a je v porovnání s Měsícem 400krát dále od Země, mají obě tělesa stejný zdánlivý průměr, pod kterým je vidíme ze zemského povrchu. Škoda, že další náhoda nezpůsobila, že by rovina ekliptiky, po které se posouvá Slunce během roku mezi hvězdami (při pohledu ze Země), byla totožná s rovinou dráhy Měsíce, v které obíhá kolem Země. Pak bychom pozorovali zatmění Slunce pokaždé, když je Měsíc ve fázi nov. Slunce se musí nacházet v blízkosti průsečíku obou rovin, svírající úhel pět stupňů, v takzvaném uzlu.

V místech na zemském povrchu zasaženého plným stínem, který se řítí od západu rychlostí nadzvukového letadla, pozorujeme úplné zatmění Slunce. Tam, kam dopadá polostín, pozorovatelé uvidí jen zatmění částečné, jako to bude v případě zatmění Slunce, které připadá na 16. srpna. První kontakt Slunce s Měsícem při částečném zatmění připadne na 10 hod. 55 min. Maximální fáze zakrytí (okolo čtvrtiny slunečního kotouče) nastane v 11 hod. 45 min. a k poslednímu dotyku Měsíce se Sluncem dojde ve 12 hod. 35 min. Hvězdárna Domu kultury Uherský Brod bude otevřena pro veřejnost od 10 hodin 30 minut.

U částečného zatmění Měsíce 16. srpna stín Země zakryje více než dvě třetiny přivrácené poloviny měsíčního povrchu. Zatmění začne polostínovým zatměním, okem velice málo postřehnutelným, a to ve 20 hod. 25 min. Začátek částečného zatmění připadne na 21 hod. 36 min., střed bude 23 hod. 10 min., částečné skončí 44 minut po půlnoci a výstup Měsíce z polostínu 55 minut po první hodině ranní. Pozorování na hvězdárně bude předcházet přednáška Když bohyně Luna umírá, a to od 20. hodiny.

Úžas a hrůzu od pradávna nahánělo lidem nejen sluneční, ale i zatmění Měsíce. Mýty moc nerozlišují mezi zatměními, podstatná je společná představa, že zatmění je důsledek pozření Slunce nebo Měsíce nějakou obludou. Lidé měli strach, že zmizí obě tělesa navždy. Protože se zakrývaná tělesa opět objevila, domnívali se, že v rámusu způsobeném hlasitým křikem, bubnováním a později střelbou z pušek našli účinný nástroj, který vesmírnou obludu zahnal. V Thajsku a v Číně byl požíračem nebeský drak, v severní Americe kojot, v Africe a Indonésii had a v Jižní Americe jaguár. Našli se i tací, kteří si zatmění vysvětlují pozitivně. Podle Tahiťanů se Slunce a Měsíc při zatmění milují a plodí další hvězdy.

Ve Starých letopisech českých nacházíme tuto zprávu, týká se pozorování úplného zatmění Slunce z roku 1415, které bylo viditelné i v českých zemích: „Téhož roku sedmého června, tj. v pátek po svatém Bonifáci, bylo v jedenáct hodin tak velké zatmění Slunce, že nebylo možno bez osvětlení ani mši sloužit, a to na znamení toho, že Kristus, slunce spravedlnosti, zastřen byl v srdcích všech těch prelátů, kteří se nemohli dočkat smrti mistra Jana Husa“.
Jaké souhvězdí skýtá letní obloha? Otáčivou hvězdnou mapu nastavíme na začátek srpna. Kolem 22. hodiny můžeme vidět nad západem zářit hvězdu Spicu z jarního souhvězdí Panny, nad ní je Arkturus ze souhvězdí Pastýře, vedle souhvězdí Herkules, pod ním, těsně nad obzorem, je souhvězdí Štíra. Blízko poledníku leží hvězda Vega ze souhvězdí Lyry. Nad východem jsou podzimní souhvězdí Pegas, severněji je Andromeda a Perseus.

Mezi první hvězdy, které spatříme nad svými hlavami na potemňující se obloze, jsou tři hvězdy tvořící vrcholy takzvaného letního orientačního trojúhelníku: Altair, Deneb a Vega. Podle těchto hvězd se na letní obloze můžeme orientovat a naleznout tak i tři nejznámější souhvězdí léta ležící v Mléčné dráze: Labuť, Lyru a Orla.

Vega, jedna z nejjasnějších hvězd oblohy, leží u horního pravého rohu malého, ale výrazného kosodélníku, který tvoří souhvězdí Lyry. Deneb ze souhvězdí Labutě (souhvězdí představuje letícího ptáka s rozepjatými křídly) se nachází na konci labutího ocasu. Nejjasnější hvězda v souhvězdí Orla Altair představuje oko orla. Tímto souhvězdím prochází hlavní rameno Mléčné dráhy, které je v letních měsících dominantou oblohy. Mléčná dráha se klene napříč oblohou od severoseverovýchodu k jihojihozápadu a připomíná spíše mlhovinu. Že se jedná o pás složený z hvězd, se můžete přesvědčit, když na Mléčnou dráhu namíříte třeba lovecký trieder.

Krátce o souhvězdí. Souhvězdí jsou výmyslem lidským. Člověk pospojoval myšlenými čarami hvězdy do obrazců, představujících postavy lidí, zvířat a věcí. Zobrazil na oblohu svoje představy a tužby, které včlenil do příběhů, v kterých jsou právě souhvězdí hlavními hrdiny. Například souhvězdí Lyry představuje hudební nástroj, s nímž dovedl bájný pěvec Orfeus vyloudit zvuky tak čarokrásné, že mu i bohové podsvětí dovolili odvést si manželku Euridiku zpět na svět. Ne všechny civilizace měly stejné představy o obrazcích, které souhvězdí tvořila. Typickým příkladem je souhvězdí Velkého vozu. Pro Egypťany bylo souhvězdím Býčí kýty, pro Araby představovala kola vozu máry se zemřelým a hvězdy oje vozu plačící ženy jdoucí za rakví ve smutečním průvodu.

Vraťme však nad severovýchodní obzor k souhvězdí Persea. Nad severovýchodem vycházejí hvězdy souhvězdí Persea. Z tohoto radiantu vyletují světelné stopy meteorického roje Perseid. Veřejné pozorování tohoto úkazu budou moci návštěvníci sledovat na hvězdárně večer 12. srpna. Bude mu předcházet od 20 hod. 30 min. přednáška Vesmírní predátoři, která také vzpomene 100 let od dopadu Tunguského meteoritu. Meteorem rozumíme světelnou stopu vznikající ionizací vzduchu v bezprostřední blízkosti hořící hmoty metoroidu.

Jeden z největších starověkých učenců Aristoteles ( žil ve 4. stol. př. n.l. ) považoval meteory za atmosferický jev. Tato představa se udržela neuvěřitelně dlouho, až do začátku 19. století. Také z této Uvažuje, že meteor jsou suché výpary, „ které vystoupí – li do výše, pro svou sirnou povahu se vzněcují, čímž vznikají ohnivé úkazy, které poletují ve vzduchu. Které to jsou? Je to jednak padající hvězda, podobající se kolmo nataženému ohnivému lanu, jehož látka, zapalujíc se nahoře, hoří směrem dolů, tak dlouho, dokud neuhasne. Dále létající drak, který vypadá jako hořící trám napříč položený, a když vzplane, rozptyluje od sebe ohnivé částečky na všechny strany „. V roce 1794 rozčeřil hladinu názorů kolem meteorů člen Petrohradské akademie Chladni, který poukázal na to, 700 kg vážící kámen přivezený ze Sibiře musel spadnout z meziplanetárního prostoru. A když roku 1803 spadl ve Francii déšť meteorických kamenů čítající více než 2000 kusů a i francouzská Akademie musela, pod tíhou důkazu uznat, že přišly z vesmíru. I když před tím prohlašovala, že „ kameny z nebe padat nemohou a proto nepadají „. Meteoroidům byla přisouzena hmotná podstata a místo původu planetární soustava. Původní představa o atmosferickém jevu se smrskla na konečnou etapu existence hmotné částice ( hoření v atmosféře ), známé pod pojmem meteor.

Jaké bylo postavení meteorů v astrologii. Pozorování meteorů patřilo mezi jevy „ přinášející „ neblahé události, války neúrodu atd. Do 18. století astronomové meteorů moc nevšímali. Byly spíše předmětem kronik a astrologických ( negativních ) znamení.
Dnes víme, že meteorické roje představují hmotné prsteny meteorů rozesetých podél celé dráhy. Původ tělísek meteorických rojů je v kometách, které za sebou zanechávají prachovou stopu. Když se tato stopa setká se Zemí, vlétávají tisíce částic do její atmosféry a způsobují světelné stopy, křižující noční oblohou.

K historii Perseid. Na tomto roji se prvně potvrdila domněnka o souvislosti meteorických rojů s kometami Italský astronom Schiaparelli, „ objevitel „ kanálů na Marsu, si povšiml, že dráha Perseid je skoro totožná s drahou komety, kterou r. 1862 objevili nezávisle Tuttle, Simons a Swift. Nejstarší záznam je v čínských pramenech z roku 830 po Kr. Další zmínky jsou v zápisech z 10. a z 15. století. Tehdy se objevovaly vlivem pohybu zemské osy v prostoru koncem července. V 18. století připadalo maximum činn osti na svátek sv. Vavřince, tj. 10. srpna odtud lidové pojmenování „ slzy svatého Vavřince „. V roce 1836 byla určena poloha tzv. radiantu, místa odkud světelné stopy vyletují ( ve skutečnosti do atmosféry vlétají rovnoběžně ) – souhvězdí Persea.

Rostislav Rajchl