* Tvoříte obrazy z chloupků z intimních partií žen. Jak vás to vůbec napadlo?
Nápad vznikl při vymýšlení dárku k osmiměsíčnímu výročí mého vztahu s přítelem. Bylo to naprosto spontánní. Dávali jsme si dárek každý měsíc a už mi docházely originální nápady. Byla jsem zamilovaná, tak mě napadlo se oholit a udělat příteli vyobrazení sebe samotné právě tímto způsobem. Jeho tento nápad naprosto okouzlil a navrhl, že bych tohle měla zkusit více prezentovat.
* Už vám asi nestačily vlastní chloupky. Od koho jste získala další?
Začala jsem u své rodiny. Jedna moje sestřenicemi je nosí dodnes. Narodné Moravě mi chloupky nosili až do hospody. U piva jsme se domlouvali na předání. Jinak mi je dala bratrova přítelkyně, a dokonce i moje matka. Ale ty jsem použila jen v začátcích. V té době jsem ještě nevěděla, jak chloupky připevnit na papír tak, aby působily jako čistá kresba. Pak jsem je začala ručně laminovat, a tak i bez zasklení nemají šanci opadat.
* Od kolika kamarádek jste získávala chloupky?
Nikdy jsem to nepočítala, ale odhadem jich bylo přes dvacet.
* Nestyděly se?
V začátcích, kdy jsem o chloupky požádala,mě překvapilo, že to není tak jednoduché. Proto jsem také oslovila i rodinu. Jedna kamarádka mi řekla, že je to, jako by mi dala kus sebe… přitom se ženy těchto chloupků zbavují, přijdou jim neestetické a házejí je do koše. Já jsem je jen vzala a udělala z nich tu krásnou ženskou figuru. Ale některé kamarádky se poprvé oholily, až když jsem je o to požádala.
* Neměla jste problém se získáním blonďatých nebo rezavých chloupků?
To opravdu nebylo jednoduché a ještě dodnes se přistihnu, že když potkám zrzku, přemýšlím, zda je originál nebo odbarvená. Rezavé chloupky mám v oblibě, jsou velice atraktivní na tom bílém ručním papíře. Ve škole v knihovně jsem se s jednou zrzkou přetahovala o knihu pornografie v umění. Při konverzaci, která knihu potřebuje víc, jsme se domluvily, že i ona mi poskytne materiál na obrazy. Zrzavé chloupkymi posílají dobří přátelé až z Jihoafrické republiky a Anglie. Poštou mi přišly také z New Yorku, Francie a Německa. Kdyby pošťák věděl, na co dává to razítko, možná by ho to i potěšilo.
* Kolik obrazů jste už vytvořila?
Těch opravdu dobrých je tak dvaadvacet a i s pokusnými něco přes čtyřicet.
* Nenapadlo vás vyobrazit i muže?
Z mužů jsem vytvořila asi tři chlupatce, ale ještě jsem je nevystavila, protože mě napadlo, že se to ode mě automaticky očekává. Ale tento koncept mám pořád nachystaný. U mužů je idea jiná. Použila bych tady úplně vše, co je na muži chlupaté - nohy, hruď, vousy…Můj bratr se kvůli tomu oholil úplně celý, ale už je zase normálně chlupatý. Také by každá mužská kresba byla jiná, protože každý muž je jiný. Ke každé kresbě bych také přidala fotografii toho muže. To mě láká, možná to v blízké době dokončím. Ale získat tyto chloupky bude asi ještě těžší než u žen. Asi to budou brát jako nabídku k seznámení.
* Chystáte do budoucna nějakou inovaci vašich kreseb?
Teď jsem vymyslela, že udělám pár chlupatic jako set ženy a jejího psa. Já sama mám foxteriéra, samozřejmě bych první vytvořila svůj autoportrét a můj pes by vybíhal z obrazu, jako kdyby odcházel, bude mu třeba vidět jen kus těla. Zatím je to novinka a udělám jich jen několik. Nyní také lepím Avignonské slečny v Galerii La Femme. Jedné z pěti žen z Picassova obrazu dělám kresbu, jak má na vodítku psa. Bude to úplně jiná kresba, než normálně dělám.
* Na vašich vernisážích bývá k vidění také videoprojekce. Co divákům přináší?
V této projekci jsou portréty dárkyní chloupků, jejich fotografie v různých pozicích. Je to dramatičtější než pohyblivý film. Cítila jsem potřebu „dárkyně“ divákům ukázat. Neměly by zůstat v anonymitě. Tento krátký záznam je popisuje. Diváci také rádi na výstavách přemýšlí, která z dívek darovala své intimní chloupky pro ten který obraz.
* Jak se na vaši tvorbu dívá rodina?
Bratr mi tvrdí, že musí všude vyprávět, jak mi kupoval pornočasopisy, protože jsem se styděla. V těch jsem se inspirovala na pozice siluet na kresbách. Přátelům jsem také vytvořila čtyři malé chlupatice do peněženek. Také mi už neřeknou jinak než Chlupatice, je to moje přezdívka. Rodina mě velice miluje, takže mě i podporuje a je na mě hrdá. To je velká pomoc, když vím, že mi někdo věří.
* Kolik času zabere tvorba jedné kresby a kolik je potřeba chloupků?
Záleží na kvalitě chloupků. Zní to šíleně, ale třeba italské chloupky jsou dost tvrdé a rovnější, takže příprava je jednodušší. Potřebuji jen pinzetu a dobré průhledné lepidlo. Na papíře si nic nepodkresluji, šlo by to na ručním papíře vidět a jako akademik musím takovou figuru zvládat. Naučit se obrazy tvořit nebylo vůbec jednoduché, ale dnes je to už hračka. Musím si ale také promyslet, jak bude kresba vypadat, někdy mi to trvá týden, někdy měsíc, záleží na tom, jaké mám zrovna období. Pak to vše zalaminuji a chlupatice se stanou nesmrtelné, jen je z jedné strany ručně zažehlím.
* Odkud čerpáte inspirace na polohy žen na kresbách?
Kromě časopisů se inspiruji i sebou. Jsem žena, takže fotím sebe i své kamarádky. Chci, aby ty ženy vypadaly přirozeně a doufám, že tomu tak je.
* Měla jste výtvarné umění ráda už v dětství?
Jako dítě jsem dělala úplně vše. Chtěla jsem být myslivcem, hasičem, hrála na kytaru. To výtvarné nadšení přišlo až ve třinácti letech, kdy jsem namalovala krajinu a prohlásila, že budu malířkou a šla za tím. Byla jsem velice drzá. Mí bratři byli výtvarně rozhodně nadanější než já. Nikdo z rodiny není umělec, všichni dělají do zemědělství.
* Chcete kresby tvořit i do budoucna?
Chtěla bych je ještě vystavit někde mimo republiku. Už tři roky se nevěnuji jen chlupaticím, ale pracuji také na slabikáři a testech pro dyslektiky. Mám svůj patent. Novým přístupem, výtvarnou podobou i lehkostí se snažím vytvořit dyslektikům pomůcku. S týmem chystáme i dyslektické rádio a dokument s Jaroslavem Černým, který sám píše knihy a je dyslektik, tak to nás spojilo.
* Jakým způsobem se věnujete dyslektickým dětem?
Sama jsem dyslektik. Tito lidé jinak vidí, jinak slyší, vidí vše v obrazech. Já toto vidění používám ve svých projektech. Chodila jsem za dětmi do školek. Nyní dělám prevenci pro děti od čtyř let. Jsou to dvě CD a jak slabikář, tak i testy jsou plné interaktivních animací. Vše je pro aktivaci mozkových buněk dyslektiků a dysgrafiků. Projekt snad letos dokončím. Na slabikářmi udělila grant i Nadace Tomáše Bati ze Zlína a třeba ministerstvo kultury. Obnáší to mnoho náročné práce, je to boj.
* Pracujete přímo s dětmi?
S dětmi jsem pracovala, když jsem potřebovala zjistit, jak vidí písmenka. Tvarem, barvou a zvukem jsem pak vytvořila speciální hry. Moc lidí si neumí představit, co to je být dyslektik. Je nás asi pět až patnáct procent v republice.
* Baví vás více umění nebo práce pro dyslektické děti?
Jsem výtvarnice, takže slabikář a testy a chlupatice, to všechno je umění. To, že umění může pomáhat, nás dyslektiky přibližuje ke komunikaci s normálním světem. Testy a slabikář je pro mě to největší umění, které kdy vytvořím. Dělám to i jako doktorantskou práci na Akademii výtvarných umění v Praze. Dokonce národní galerie chce, abych udělala i den otevřených dveří na svou výstavu a prezentaci slabikáře a testů. Je to pro mě krásný pocit, až uvidím, že jsem svým dílem pomohla stejně „postiženým“, jako jsem já a uvidím, že to funguje.