Koronavirus vám stejně jako mnoha dalším divadlům udělal čáru přes rozpočet. Jakou?
Pro naše soukromé divadlo je to katastrofa. Od města jsme dostali na rok grant jeden a půl milionu, přitom platíme čtyři miliony ročně za energii a služby, takže my si musíme skutečně na všechno vydělat. Na nové inscenace a tak dále. Ten tříměsíční výpadek, kdy se nehraje, je děsivý.

Rozjeli jste díky pandemii i nějaké nové projekty?
Už 25. května jsme měli mít premiéru muzikálu Cikáni jdou do nebe. Teď ho zkoušíme, a pokud všechno dobře dopadne, budeme ho hrát mimořádně v našem divadle 11. a 12. července jako předpremiéry. Zkoušíme třífázově, dělají se choreografie, korepetice a zkouší se i na jevišti. Mělo by se to stihnout. Se stejným představením plánujeme i takovou moravskou expanzi.

Letos chystá Divadlo Bez zábradlí letní scénu v lesním divadle v Řevnicích. Proč právě tam?
Je to krásné, romantické prostředí, které má letitou tradici. Divadlo se zde hrálo již od dvacátých let. Doufám, že diváci přijdou.

Divadlo hrajete skoro celý život. Na které období vzpomínáte obzvlášť rád?
Každé období mělo něco do sebe. Já jsem po škole začínal v Divadle Na provázku. To byl moc hezký začátek. Začátky bývají takové pionýrské, nicméně mám na ně moc hezké vzpomínky. Potom jsme s Pavlem Zedníčkem a Jirkou Bartoškou přešli do Ústí nad Labem, kde jsme byli asi pět let. A hlavně jsme se tam sešli s režisérem Evaldem Schormem, s vynikajícím člověkem a kumštýřem. Na něj mám nejmilejší vzpomínky vůbec. Měl jsem ho moc rád a moc mě naučil. Pak jsme šli za Evaldem Na zábradlí.

O Evaldu Šormovi vždycky mluvíte v superlativech. Byli jste kamarádi?
Ano. Chodil jsem k němu na návštěvy. Měl doma neuvěřitelné množství knih. Jednou mi povídá: „Hanzelka mi říkal,“ oni se také kamarádili, „Evalde, všiml sis, že ty knihy smrděj?“ Evald měl na sobě pořád župan, protože byl zimomřivý, byl to takový Faust.

Byly ve vašem životě i chvíle, na které byste radši zapomněl?
Asi na odchod z Divadla Na zábradlí. Po Evaldově úmrtí se tam radikálně změnila situace, přišli noví lidé… Nebudu nikoho jmenovat, to už ani nemá smysl. Prostě to dospělo k tomu, že většina souboru divadlo opustila a založili jsme si Divadlo Bez zábradlí. Ten název byl vlastně odkaz na naši minulost. Dneska už mi to přijde trošku komické a zbytečné, ale tenkrát to bylo živé.

Nepřijdou k vám občas omylem diváci, kteří mají lístky do Divadla Na zábradlí?
Stává se to vzájemně. Ale už čím dál tím méně. Já říkám: „Na zábradlí, bez zábradlí nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“

Proč jste vlastně tenkrát jako rodilý Pražák šel studovat na JAMU v Brně?
Protože jsem se v Praze pro velký počet uchazečů nedostal, a bylo mi nabídnuto, abych ještě dodatečně dělal zkoušky v Brně. Vůbec toho nelituju, naopak. I moji rodiče byli ušetřeni mých různých eskapád v té době. Na Brno hrozně rád vzpomínám. Léta studií byla úžasná.

Stýská se vám po dobách večírků a sezení s kamarády nad ránem?
Jak člověk stárne, už to tolik nevyhledává. Večírků už bylo dost.

Divadlo Bez zábradlí vám jistě způsobilo nejednu vrásku na čele. Nejste už unavený?
Jsem. Jsem z toho unavený. Na prvních deset let jsme od města dostali celkem cca padesát milionů korun, v druhém desetiletí je to už jenom asi dvaadvacet, což není ani polovina. To je velký rozdíl. Diváky samozřejmě nezajímá, jak složitou situaci prožíváme, ale důležité je, že k nám chodí. Z osmdesáti procent jsme soběstační. To je v českých podmínkách rozhodně ojedinělé.

Uvažujete o svém nástupci?
Uvažoval bych, že by to dělal syn Karel. Ale já bych mu to rád předal v trochu lepším stavu, než jak to je teď. Takže počkám, jak to dopadne s naší žádostí o čtyřletý grant, jestli neseženeme nějakého silného partnera, který by doplnil chybějící finanční prostředky. Pokud by to nevyšlo, zbývala by asi jediná možnost – prodat firmu. K tomu bych se nerad uchyloval.

Karel Heřmánek mladší:

Co se týče rolí ve filmu, jste hodně vybíravý.
Já už ani ve filmech nehraju. Úroveň českých filmů mě neláká. Raději se dívám na dobré filmy, než abych hrál špatně ve špatných.

A co by musela role mít, aby vás ještě zaujala?
Dobrý scénář a dobrého režiséra. To je jednoduchá rovnice. Ale oni už teď celkem vědí, že role odmítám, tak řídnou i nabídky. Takže si za to můžu i sám, abych byl férový. A seriály už mě vůbec nelákají. Dělal jsem jeden (Gympl s (r)učením omezeným – pozn. red.) a už se mi do toho vůbec nechce. Ke štěstí mi stačí divadlo, pokud to tady jenom trošičku půjde.

Co děláte, když přijdete domů z práce. Dáte si nohy na stůl, otevřete pivo a zapnete televizi?
Víte, co je hrozné? To divadlo je s vámi pořád. Jedete na dovolenou a vezete si ho s sebou. Všechny ty starosti… Už je to tak trošku nemoc. Každopádně to není nic zdravého. V noci člověk špatně spí, obzvlášť v této době. Už se mi nezdají erotické sny, ale jak mě pořád jebe někdo z magistrátu…

A jak tedy odpočíváte, když vlastně nemůžete odpočívat? U čeho si odpočinete?
Bydlíme za Prahou, máme pejska a chodíme na procházky. Ještě občas jezdím na kole. Ale potřeboval bych změnit životosprávu a dát se psychicky víc dohromady. Cítím, že mě to zmáhá.

Říká se: Postav dům, zasaď strom, zploď syna. Máte splněno ve všech bodech?
Já mám hodně splněno. Z prvního manželství mám ještě dvě dcery k těm třem synům z druhého.

A nějaký strom jste také zasadil?
No jéje! Moc. Sázel jsem už od dětství. Měli jsme chatu v Roztokách a dědeček byl vášnivý sadař, takže já jsem mu musel u všeho asistovat. Byla tam spousta třešní a já jsem to nenáviděl. Trhání třešní… to bylo šílené. Když se urodily třešně, byl jsem z toho nešťastný.

Vychoval jste pět dětí, dvě dcery a tři syny. Kterým nebo kterému z nich jste měl nejvíce času se věnovat?
U každého dalšího dítěte jsem si vždycky říkal, že se mu budu víc věnovat. Dopadlo to, jak to dopadlo. Ale užili jsme si to a myslím, že všechny děti měly hezké dětství. Ono se to v té paměti už trochu zasouvá, ale věnoval jsem se jim, jak jsem mohl.

K čemu vedli vaši rodiče vás?
Můj tatínek byl strojvedoucí a jeho povolání mě fascinovalo. Jezdil jsem s ním ve vlaku a bylo to úžasné řítit se tou perspektivou kolejí, kolem příroda… Tatínek ze mne chtěl mít elektrikáře, ale já jsem se bál proudu. Z toho titulu jsem se pak přihlásil na stavební průmyslovku. Ale vy jste se ptal, jak mě rodiče vychovávali. Musím říct, že na Žižkově jsme se o sebe všichni starali sami. Byla to hodně škola ulice. Nebyl jsem žádný skvělý student. Doma jsem praštil školní taškou a utíkal ven.

Snažil jste se jako rodič jít ve stopách svých rodičů?
Vštěpoval jsem jim jednu zásadní myšlenku, kterou mi říkal tatínek. Myslím, že to je souhrn božích přikázání v jednom: Nedělej ostatním to, co bys nechtěl, aby dělali oni tobě. V tomhle duchu jsem byl také vychováván. Rodiče byli věřící, tak jsem musel chodit v neděli do kostela, a tam jsem se strašně nudil.

Myslíte, že ve vás návštěvy kostela přesto zanechaly stopu?
Ne, že bych byl věřící, ale do kostela chodím. Je to mystické místo, kde se dá dobře rozjímat. Je to určitá očista.

Opakoval jste také chyby svých rodičů, které jste jako dítě neměl rád?
Ono to tak bývá, že si člověk říká, až budu mít děti, v životě neudělám to, co dělal můj tatínek a podobně. A pak zjistíte, že jste úplně stejný.

Pět dětí to chce spoustu trpělivosti a lásky. V čem se vám to vrací?
V té lásce. Se svojí první ženou jsem se sice rozešel, ale všechny moje děti drží ohromně pohromadě. Jsme taková velká rodina. To také znamená, že když se sejdeme na Štědrý den nebo na nějaké svátky a narozeniny, místo u jídelního stolu sedíme u pingpongového. Jinak bychom se nevešli.

Na co se momentálně těšíte?
Co se týče soukromí, tak mám velkou radost, protože mám dalšího vnoučka od mladší dcery. Takže jsem trojnásobný dědeček. Potom se těším na zmíněný muzikál Cikáni jdou do nebe a rád bych se těšil i na další tituly, které máme v hlavě a chtěli bychom je realizovat. Uvidíme.

Karel Heřmánek

* Narodil se 17. října 1947 v Praze. V roce 1972 absolvoval obor herectví na brněnské JAMU. Poté působil v avantgardním Divadle Na provázku a pak v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

* Od roku 1976 až do roku 1990 hrál v Divadle Na zábradlí, kde se setkal s režisérem Evaldem Schormem, který ho výrazně ovlivnil. V roce 1990 se soubor Divadla Na zábradlí rozpadl. Karel Heřmánek ještě s několika kolegy odešel a založil Divadlo Bez zábradlí, které má dnes stálou scénu v pražském paláci Adria. Vidět ho můžete například v inscenacích Tři muži na špatné adrese, Art, Garderobiér či Jistě, pane premiére!

* Z jeho filmografie zmiňme snímky Krakonoš a lyžníci (1980), S čerty nejsou žerty (1984), Fešák Hubert (1984), Smrt krásných srnců (1986), Zámek v Čechách (1993), Kolja (1996), Bumerang (1996), Příběhy obyčejného šílenství (2005) nebo Revival (2013). Je podruhé ženatý, se současnou manželkou Hanou, bývalou televizní moderátorkou, má tři syny – Karla, Josefa a Františka. Z prvního manželství pak dcery Kristýnu a Karolínu.