Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě. Heslo, které se objevilo v polovině března a které bylo symbolem solidarity mezi lidmi a ochrany proti koronaviru, vzalo rychle zasvé. Už na začátku května se začaly objevovat protestní hlasy proti zakrývání úst a nosu. Podobně jako na podzim jejich šiřitelé argumentovali, že roušky jsou vlastně k ničemu, škodí zdraví a omezují jejich osobní svobodu.

Odchovanec Zlína Ondřej Čelůstka pomohl českému národnímu týmu k postupu na EURO. Vlevo je Zdeněk Ondrášek
Čeští fotbalisté mohou na odložení Eura vydělat

Čelné místo mezi nimi zastával například prezident České stomatologické komory Roman Šmucler, který popíral nutnost jejich plošného nošení. „Držet si hodiny na obličeji bakterie znamená, že to většinou skončí nějakým kožním projevem. Uvědomte si, že člověk je jako vysavač a většina z toho, co by jinak vdechl, se najednou zadržuje v roušce,“ konstatoval.

Ročenka:
Speciál Deníku, který shrnuje celý rok 2020, najdete ZDE. Obsahuje událost každého měsíce, nejdůležitější zprávy, hrdinu měsíce i něco pro pobavení.

A to i přesto, že mnozí odborníci upozorňovali na to, že kdyby tomu tak bylo, nenosili by je lékaři při operacích, a že samozřejmě roušky je nutné pravidelně měnit a prát stejně, jako to lidé dělají u spodního prádla. Pak se v nich škodlivé věci nezadržují. Například epidemiolog Rastislav Maďar připomněl, že mytí rukou, zachovávání rozestupů mezi lidmi a nošení roušek byly základní věci, které pomohly jarní vlnu epidemie zvládnout.

(Ne)povinné roušky

Hlas lidu a lepšící se počasí ale rouškám a respirátorům nepřály. Od 25. května je lidé mohli odložit mimo vnitřní prostory. Už předtím přitom přestaly být povinné při zachování rozestupů při práci v kanceláři nebo v horku. I nadále však zůstaly povinné ve většině vnitřních místností či například mimo bazén, pokud v něm člověk zrovna neplaval.

Děti ve škole s rouškami? Již běžná záležitost.
Škola vzhůru nohama. Hrdiny jsou děti, učitelé i rodiče

Ne však nadlouho. Nově nakažených pomalu ubývalo a lidi pomalu přestávalo bavit nosit ochranu úst a nosu i ve vnitřním prostředí. Obcházeli to tak, že si ji věšeli pod nos a na bradu. Autor tohoto článku dokonce zažil konferenci, kde její účastníci tvrdili, že jejich inteligence pro nošení roušek nedostačuje, a proto je nosit nemusejí. To byla totiž jedna z výjimek, kdy je lidé nemuseli mít na sobě.

Nakonec vláda rozhodla, že od července nebudou s výjimkou metra a rizikových regionů povinné ani uvnitř. I ze zmíněných oblastí kromě dopravního prostředku nakonec vymizely. „Péče o roušky se nakonec může hodit i na podzim, kdy možná opět vznikne silné doporučení je nosit alespoň v době nejhorší části sezony akutních respiračních nákaz,“ varoval alespoň Rastislav Maďar s tím, že by je lidé neměli zcela zahazovat.

Zbytečná chyba

Nošení roušek a respirátorů s sebou nese řadu problémů. Člověku se hůře dýchá. Lidem, se kterými mluvíme, špatně rozumíme. Nevidíme jim totiž na ústa. A samozřejmě není poznat, jaké emoce prožívá člověk, se kterým komunikujeme. Zkrátka jsou tyto ochranné prostředky nepohodlné.

Přesto měly i v situaci na přelomu června a července své opodstatnění. I když nakažených ubývalo, koronavirus stále pobýval mezi námi a měl volné pole působnosti. Nic kromě počasí totiž nebránilo jeho šíření, což bylo většině lidí jasné už během prázdnin. Z tohoto pohledu je zrušení povinných roušek ve veřejných prostorách a hromadné dopravě chyba, která se vymstila. Mohly totiž zpomalit začátek a průběh další vlny. Menší pak mohly být i škody na ekonomice včetně osobních tragédií živnostníků, kteří museli zavřít obchody.