Sabina Rojková: Při hře s Hanou Maciuchovou jsem měla okno, zareagovala skvěle

Vzpomenete si na svá první namlouvání s kamerou a divadlem?
Určitě. Poprvé jsem v rámci konkurzu stála na jevišti v Městských divadlech pražských, kde jsem také získala svou první divadelní roli Adélky v inscenaci dramatizace románu Charlotte Brontë Jana Eyrová. Bylo mi jedenáct let a zažívala jsem nádherné dospívání po boku velkých osobností a některých dnes už svých kolegů. Své první velké natáčení před kamerou spojené s pocitem zodpovědnosti jsem zažila v patnácti letech při vzniku filmu Jiřího Svobody Poslední cyklista. Zde jsem hrála svou první hlavní filmovou roli ve velmi silném příběhu. Hodně mě to naučilo do budoucí práce.

Poprvé jsem si vás všiml v inscenaci Divadla Ungelt Růžové brýle, v níž jste hrála po boku nedávno zesnulé Hany Maciuchové.
Teď se mi derou slzy do očí, protože cítím obrovský vděk za možnost trávit s naší přední českou herečkou tolik času v mých začátcích, kdy jsem si rozšiřovala obzory a čerpala zkušenosti. Právě vždy milá, ochotná a přátelská Hanička Maciuchová byla jednou z mých neoficiálních lektorek, od které jsem si vždy nechala poradit. Měly jsme k sobě blízko. Růžové brýle jsme hrály několik let a s představením jsme ještě společně s úžasnou Zuzanou Bydžovskou objely skoro celou republiku a podívaly se s i do Vídně. Naše cesty byly propovídané a plné smíchu. Co víc si přát…

Herečka Ester Geislerová: Myslím si, že svým dětem jdu dobrým příkladem

Máte s Hanou Maciuchovou nějakou úsměvnou historku?
Nestává se mi to skoro nikdy, klepu, ale vzhledem k tomu, že jsme představení Růžové brýle hrály opravdu dlouho a často, časem k němu přibyly i další role v jiných divadlech… Zkrátka se mi to v hlavě vše na chvilku pomotalo, a tak jsem při jednom představení na scéně s Haničkou absolutně zapomněla text. Měla jsem úplné okno, takže jsem si po pár vteřinách úplného ticha, které jsem samozřejmě vnímala jako šíleně dlouze se táhnoucí čas, začala vymýšlet, co mě napadlo. Hanička se začala smát a já také. Do konce představení jsme to měly v sobě a v šatně jsme si o tom pak vtipně vyprávěly.

Kde jste se naposledy setkaly?
Naše poslední společné setkání proběhlo na Vinohradech v divadle, před představením Harold a Maude. Poslední, co si pamatuji, je usměvavá Hanička vcházející do divadla s tím nejmilejším pozdravem. A tak to bylo pokaždé.

V seriálu Zločiny Velké Prahy hrajete nevlastní dceru vrchního inspektora Budíka Sisi. Jak jste si k ní hledala cestu?
Našla jsem si k ní cestu okamžitě. Je mi sympatická svojí svérázností, nebojí se stát si za svým názorem, i když na to možná později „dojede“, ale takové to je přece i v životě. Dělat chyby je lidské a jen to nás posune dál a možná i lidi okolo. Takže pokud moje Sisi nevzbuzuje sympatie, možná se to ke konci seriálu změní…

Co pro vás bylo při budování jejího charakteru nejsložitější?
Myslím si, že charakter postavy jde trochu proti mému „nevinnému“ vzhledu, ale líbí se mi, že by věci, co se budou v seriálu dít, do Sisi vlastně nikdo neřekl. Vytváří to hezký paradox. Abych ale odpověděla na vaši otázku. Musela jsem se dostat do stadia, že se na place začnu cítit jako ona, budu zkrátka Sisi, aby nebyl prostor k pochybnostem. Nakonec jsem si její přidrzlé chování a chlapské oblékání hodně oblíbila.

Herečka Daniela Kolářová: Po smrti manžela bojuji se samotou hlavně prací

Už jste viděla nějaké díly seriálu?
Viděla jsem pouze první díl, kromě hudby, kamery, kostýmů a krásných lokací se mi samozřejmě líbí vidět mé kolegy hrát. Možná nedokážu být vůči tomuto projektu úplně objektivní, ale všechny herce v seriálu mám osobně moc ráda, tak jsem byla nadšená z každého zvlášť, stejně jako z režie Jaroslava Brabce. Není jednoduché natočit dobový detektivní žánr, aby byl poutavý a udržel divákovu pozornost. Tu moji si rozhodně udržel a těším se na další díly.

Jak osobně vnímáte tu bouřlivou dobu dvacátých let minulého století?
Mísil se v ní jistý rozpor, myslím tím pokrokovost, vynálezy, ale i válku a neštěstí. Nadcházející první republika je výjimečné, leč krátké období. Nese v sobě ale ponuré následky minulosti a noblesnost přítomnosti. Pro republiku šlo o důležité časy budování nezávislosti Československa, ale my už víme, že se jednalo o období meziválečné. Neopakovatelná epocha bohužel, ale i bohudík. Silná historie, spousta zlomových situací. Rozhodně je dobré tuto dobu a historii obecně zachovávat v paměti a připomínat. Třeba právě prostřednictvím filmografie.

Čeká vás v dohledné době nějaké nové zkoušení nebo natáčení?
Na podzim jsme na Vinohradech dozkoušeli představení Matka pro malou scénu. Od té doby se pár projektů bohužel posunulo nebo zrušilo. Ale nějaká natáčení mě přece jenom čekají, jak tomu často bývá, nebudu ještě prozrazovat, co se chystá. Každopádně myslím, že je se na co těšit.