Česká televize teď reprízuje seriál Vyprávěj. Sledujete ho?
To je taková zvláštní shoda okolností, že ten seriál vždycky vysílají, když jsem na mateřské. A s dětmi ho prostě nestíhám sledovat. Vysílají ho přesně v čase, kdy je takzvaně pacifikujeme do postele a uspáváme. A vzhledem k tomu, že vyžadují kontaktní rodičovství, s dětmi si povídám, pak je pohádka, modlitbička a podobně, na koukání na televizi vůbec nemám čas.

S jakými pocity se díváte na záznam své dřívější práce?
Je to ta nejkrásnější práce, kterou jsem kdy dělala, a proto jsem na ni hrozně pyšná. I po těch letech má Vyprávěj svoji kvalitu. Nádherná kamera, skvělá režie, herecké výkony, kostýmy, vlastně všechno. Je to zatím takové moje životní dílo.

Je vám popularita příjemná?
Záleží na tom, jací lidé a jak mě oslovují. Ale z devadesáti devíti procent mi to je příjemné, protože jsou milí a mě to moc těší. Koneckonců nebýt diváků a fanoušků, nejsem ani já.

Jiří Bartoška s manželkou
Jiří Bartoška: Když mě žena poprvé přivedla domů, babička pronesla památnou větu

Jak se změnila Andrea Kerestešová od té doby, co skončilo natáčení seriálu Vyprávěj?
Změnila se hodně, ale tak nějak přirozeně. Není to změna ze dne na den. Už doba natáčení Vyprávěj pro mne byla velká změna, protože díky němu jsem začala žít v Praze. Bylo to nádherných pět let, ale takového víceméně samotářského života. Prahu jsem teprve poznávala, moji nejlepší kamarádi byli kolegové ze seriálu.

Bylo mi kolem pětadvaceti, byla jsem taková volnomyšlenkářská… Řekla bych, že jsem prožívala takovou druhou pubertu. Dospělá puberta v Praze. Koncem natáčení jsem se seznámila se svým pozdějším manželem, a už to všechno dostalo jiný spád. Jsem teď mnohem spokojenější, vyrovnanější, troufám si říct, že šťastnější, a všechno do sebe zapadá.

Máte dvě děti, někde jsem četl, že byste chtěla i třetí. Jsou teď děti smyslem vašeho života?
Samozřejmě. Rodina. Pojem rodina je pro mne motivace, proč ráno vstávat, je to hnací motor. Ale i když rodina je gró, snažíme se s manželem nezapomínat na sebe a na svou individualitu. Když cítíme, že potřebujeme prostor, tak si to prostě řekneme, a jeden druhému se to snažíme umožnit.

Hodně si o tom povídáme, cítíme to stejně a je důležité, že o tom dokážeme mluvit ještě předtím, než nastane nějaká krize. Když už cítíme nějaké napětí, když už je toho moc a máme pocit, že všechno děláme kvůli dětem, tak si to umíme říct. A dopřejeme si, aby se jeden nebo druhý nadechl. Mikoláš má kousek od domu nahrávací studio, tak jde něco tvořit, já jdu třeba fotit, což je pro mne relax, a zatím to funguje.

Lucie Vondráčková.
Lucie Vondráčková: Děti, sázení stromů a hry. To je teď můj život

Koupili jste si dům za Prahou. Proč jste se k tomu rozhodli?
Důvodem jsou děti, ale i my rodičové. Dětem je v podstatě jedno, kde jsou, ale my jsme začali být ve městě už trochu nervózní. Na procházku můžeme jít buď do Riegerových sadů, nebo do Grébovky a dětem pořád musíte říkat, nesahej na to, tohle neber, teď zastav, je červená, tohle nemůžeš… A já nechci být takový rodič. Já sama jsem měla svobodné dětství. Do svých osmnácti let jsem běhala po vesnici, na louce, od rána do večera jsem byla na dvoře, měli jsme vyžití, kamarády, potkávali jsme se se širokou  rodinou, protože jsme měli kde, a to mi ve městě hrozně chybí. My jsme původně nevěděli, co vlastně chceme.

Původně jsme chtěli velký byt, ale vzhledem k tomu, jaké jsou v Praze ceny, jsme to přehodnotili. Protože tak vysoká hypotéka by byl velký stres, a blahobyt by neměl být na úkor stresu, že v noci nemůžete spát. Chceme si zachovat vnitřní klid. Proto jsme se rozhodli, že si pořídíme něco za Prahou. Hledali jsme vlastně cokoliv a šlo nám jenom o to, abychom se zamilovali do toho konkrétního místa. A koncem minulého roku, na konci mého těhotenství, jsme našli hodně starý dům. První zmínka o něm je dokonce ze šestnáctého století. Má metrové zdi a je celý z kamene, ale má novou střechu. Přesvědčilo nás to, že to nebyla ruina, kterou musíte stavět celou. I když teď se skutečně nenudíme. Jakmile má člověk dům, pořád je co dělat, předělávat a opravovat. Zatím nás to baví.

Dvě děti, to už chce větší auto. A říká se, že čím větší auto, tím víc věcí s sebou lidi vozí. Máte to také tak?
Já myslím, že máme standardní rodinné auto Suzuki S-Cross. My nepotřebujeme vyčnívat, ale zároveň chceme mít věci, které jsou praktické a plní svoji funkci. Tohle auto není nic extravagantního. Cítíme se v něm skvěle, má kufr tak akorát, děti v něm sedí pohodlně, a nejvíc milujeme střešní okno. Našemu Tobiášovi se v autě dělá špatně, a je zajímavé, že mu pomáhá, když se může koukat oknem na nebe. Není mu zle, pozoruje mraky a většinou u toho usne.

Řídíte? A jaká jste řidička?
Nejsem žádný úžasný řidič, učila jsem se to znovu po deseti letech, takže je pro mne zásadní automatická převodovka, bez ní bych nesedla do auta. Jsem člověk, který zvládá dělat hodně věcí najednou, ale úplně jiného rázu. Potřebuju auto, které je – občas mám ten pocit – chytřejší než já sama. Má různé bezpečnostní asistenty a hlavně adaptabilní tempomat, což je skvělý pomocním na dlouhé cesty.

Mluvíte manželovi do řízení?
Ne. Jenom ho upozorním, když jede moc rychle, protože to mám strach. Ale myslím, že jako spolujezdkyně jsem skvělá. Moc toho nenamluvím, takže si užíváme chvíli ticho, když děti usnou. Teď je to nejlepší, protože na dům jezdíme obden. Taky je to prostor na to, abychom vyřešili spoustu věcí, ke kterým se přes den nedostaneme.

Vlastina Kounická Svátková herečka a spisovatelka původem ze Slovenska.
Herečka Vlastina Svátková: Kdo stalking nezažije, bezmoc oběti nepochopí

Vaše jediná profesionální divadelní práce byla inscenace Manželský poker v Divadle Palace. Budete se k ní ještě vracet?
Nebudu. Já jsem z divadla před čtyřmi roky odešla. Byla jsem tam rok a půl. Beru to jako úžasnou zkušenost, ale já nepatřím do divadla, nejsem divadelní herečka. Nesmírně mě to stresovalo. Touhu zahrát si divadlo jsem v sobě měla, ta nabídka mě oslovila, možná i proto, že herecké okolí mi dávalo najevo, že pokud nejsem v divadle, nejsem dost dobrý herec. Chtěla jsem jim i sobě dokázat, že to zvládnu. Sice jsem to zvládla, v tom problém nebyl, ale vnitřně jsem strašně trpěla.

Vždycky ten den, kdy jsem měla mít večer představení, pro mne byl strašný. Nemyslela jsem na nic jiného než na to, že večer hraju. A neexistovala větší úleva, než když představení skončilo. A nejhorší bylo, že jsem si nedokázala užít ani potlesk při děkovačce. Hodně jsem o tom přemýšlela, a když jsem zhodnotila všechny aspekty, rozhodla jsem se, že budu dělat jenom věci, které chci dělat, protože by se mohlo stát, že bych z toho onemocněla. Divadla jsem nechala a nechci se k němu vracet. Zároveň ještě víc obdivuju všechny, kteří na prknech stojí.

Takže vaše cesta k herectví nevedla přes klasický dramaťák?
Já jsem vystudovala dvě pedagogické školy a na obou jsem měla tvořivou dramatiku. Ta je ale o něčem jiném než klasický dramaťák. Jde například o terapii hrou. Ty hry jsou hodně o empatii. S dětmi si hrajete takovým způsobem, že jeden je vítr, druhý strom a třetí déšť, střídají si role a mají možnost vcítit se do různých pozic, různých postav. Skutečná pointa dramatické výchovy není jen o hraní představení, ale abychom poznali sami sebe přes hru, přes roli. Je to o empatii. A pochopení vztahu.

Čeká vás v nejbližší době nějaké natáčení?
Jsem předběžně domluvená, že bych se měla vrátit zpátky do Ordinace v růžové zahradě. Já pořád něco tvořím, ale herectví mi ani moc nechybí. Spíše se projevuji přes fotografování, jak do rodinného alba, jen tak nebo třeba na Instagramu. I když se často jedná o nějakou spolupráci a někdy to je reklama, je to zajímavé, že si tu fotku můžu udělat po svém. Moje hlavní práce je být mámou, a během toho, kdy děti spí nebo je s nimi táta, pracuji na Instagramu.

Mezitím vznikají i umělecké fotky, které si odkládám stranou, a v budoucnu z nich bude třeba pokračování výstavy, kterou jsem naposledy měla v Mánesu, což pro mne byla obrovská čest. Dostala jsem absolutní volnost a i díky podpoře mého manžela jsem vystavila fotky, které byly nejméně mainstreamové. Doteď jsem k tomu neměla odvahu, protože několik let působím v komerci. Točím komerční seriály, začínala jsem v reklamě, často dělám věci tak, jak to po mne chtějí, jsem tak vycvičená a vím, že to funguje, ale někde v hloubi duše se mi líbí nekomerční věci, například alternativní hudba mého manžela.

Zapocenou roušku je vhodné přes den měnit, radí Monika Arenbergerová.
Za špatnou pleť si můžeme sami, říká dermatoložka. Zabijáků pokožky je několik

Už na začátku jste naznačila, že praktikujete kontaktní rodičovství. Načetla jste nějaké knihy o mateřství?
Před prvním porodem jsem jich přečetla hodně.

A pomohly vám v něčem?
Ne. Četla jsem také hodně knih o porodu, od lékařských až po ty alternativní, jako „Aby porod nebolel“ a podobně. Porod prostě bolí. Někoho víc, někoho míň. Jsem ráda, že to mám za sebou, a momentálně jsem toho názoru, že čím méně toho víme, tím lepší rodiče jsme, protože ta výchova vychází jakoby z nás. Knihami se můžeme inspirovat nebo v nich najít pomoc, když máme nějaký problém.

Ale není důležité, co si myslí ostatní lidi, protože každé dítě je individuum, rodiče jsou také individuality a každá rodina je tak speciální jednotka, že na ni neexistuje žádná knížka. Děti vychovávám po svém. Často se s nimi vracím do svého dětství a na základě vlastním vzpomínek reaguji, jestli to udělám stejně jako moje maminka, anebo jestli to udělám jinak.

Na co těšíte?
Na ten náš dům. Chtěli bychom v něm oslavit Tobiášovy třetí narozeniny. Doufám, že koncem srpna už by mohly být podlahy a že tam budeme moct přespat. Možná i bez nábytku. Už máme připravenou obrovskou matraci, kterou si dáme do obýváku. Ale už tam budeme spát, už to nebude stavba.

Andrea Růžičková, za svobodna Kerestešová, se narodila 21. července 1984 ve Vranově nad Topľou. Po ukončení střední pedagogické školy vystudovala učitelství pro 1. stupeň a tvořivou dramatiku na Pedagogické fakultě Trnavské univerzity. Předtím, než si zahrála ve svém prvním filmu Rafťáci (2006), účinkovala v několika reklamách. Ztvárnila jednu z hlavních rolí v seriálu Vyprávěj (2009–2013), který natočila Česká televize. Zahrála si i v komedii Jak se zbavit nevěsty a v seriálu TV Nova Ordinace v růžové zahradě 2. Kromě herectví se věnuje také fotografování. V srpnu 2016 se provdala za Mikoláše Růžičku, hudebníka ze skupiny Republic of Two. V srpnu 2017 se jim narodil syn Tobiáš a 31. prosince 2019 další syn Jáchym.