Ta již sedmým rokem provozuje psí salón. „Tehdy jsme renovovali sklep, tatínek mi pomohl si v něm otevřít studio a rozjet ho,“ vysvětluje energická slečna při vstupu do suterénu rodinného domku.

Se zvířaty je v úzkém kontaktu prakticky celý život. Pro své studium si volila kroměřížskou veterinární školu.

Tam také poprvé přičichla k práci takzvané psí kadeřnice.

„Už na střední jsem absolvovala jak povinné, tak nepovinné kurzy zaměřené na úpravu psů, na konci jsem dokonce získala osvědčení. Vzhledem k tomu, že už se mi pak nechtělo na vysokou, tak jsem si v Hradišti našla práci na veterinární klinice jako asistentka. Nicméně po čase jsem zatoužila si trochu přivydělat. Řekla jsem si tedy, že zkusím spojit práci s estetičnem a po nějakých zkušenostech jsem se pustila do úpravy psů,“ vysvětluje s úsměvem psí kadeřnice, když do zútulněného sklepního prostoru přivádí svou fenku, po které pojmenovala celý salón.

Zároveň dodává, že souběžná práce na klinice je velkou výhodou, jelikož může ze zkušenosti poznat, že je zvíře nemocné.

Jako první přichází na řadu drápky.

Fenka, která je v salónu jako doma ladně nastaví své paničce packu a po rychlém ostřihání si nechává lakovat drápky na červeno.

Občas ale psi nespolupracují jako tato zvířecí paní domácí.

„Když pejsci zlobí, tak je samozřejmě nijak nesvazuju, ale pokud už je agresivní, tak musím použít fixační pomůcky. Namísto náhubku ale často využívám obvazu, protože ten zafixuje pouze čumáček,“ vysvětluje Tereza Kremrová.

Lakování je podle ní oblíbené hlavně u menších plemen.

„Psí laky nejsou tak agresivní jako ty lidské. Jsou, stejně jako třeba barvy na srst, na bázi potravinářského barviva. To znamená, že když ho pejsek olízne, nic se mu nestane. Srst barvím pejskům jenom třeba na ocáscích, culíčcích, nikdy však po celé délce. Proces je stejný jako u lidí – nabarvím, dám do alobalu a nechám působit,“ dodává zapálená odbornice.

Procedura jejího pejska pokračuje čištěním uší. Nad stolem visí zvláštní smyčka.

„Tomu se říká šibenice. Tam se někdy dává hlavička, aby pejsek držel,“ zodpovídá slečna můj dotaz.

Po půl hodině přichází majitelka malého yorkshira Lily.

Ta pro svou fenku žádá kokosovo-vanilkovou koupel.

„Její výhoda spočívá v tom, že mazlíček pak voní, a navíc působí blahodárně v případě problematické kůže a zároveň má repelentní účinky. Jednou jsem měla kompletně zablešeného pejska, kterého jsem vykoupala a z něj pak ty blechy opravdu odpadávaly,“ sděluje své zážitky Tereza Kremrová.

Lily se trochu třepe. Je nervózní, ale nakonec jí koupel ve voňavém lavóru plném květin připadá příjemná.

„Ono je to jako s malými dětmi. Jakmile je u nich majitel, tak oni mají potřebu se předvádět. Většina pejsků je mnohem klidnějších bez majitele. Na zvířeti jde většinou poznat, jestli vás kousne, prvním znakem je většinou to, že pejsek zívá,“ dodává majitelka psího salónu.

Po aromatické koupeli čeká fenku ještě fénování.

Já už jen mlčky hledím na rozvířenou srst a intenzivně přemýšlím nad tím, jak by to vypadalo, kdyby psi uměli mluvit.

Aktuálně je Tereza Kremrová na mateřské dovolené a termíny pro pejsky jsou zabrané až na tři čtvrtě roku dopředu. 

Autor: Kateřina Večeřová