Majitelem cukrárny, která kdysi patřila jeho dědovi, je Petr Buček. O rozkvět rodinného pokladu se stará společně se svojí sestrou a matkou. Když byl rodině Bučkových zabavený podnik v roce 1991 vrácen, rozhodli se pokračovat v tradici. „Chtěl jsem to zkusit. Mám rád výzvy,“ říká Petr Buček. Aby se naučil preciznosti nejsladšího gastronomického odvětví, vyučil se cukrářem. Do té doby byl kontrolorem. Dnes o chuťové buňky zákazníků pečuje dvanáct zaměstnanců.

„V cukrárně to musí vonět. Člověk si tady musí rád posedět a pochutnat si.“ Rozšíření cukrárny Petr Buček nemá v plánu, experimenty a nové výrobky ano. Více než pečlivě řeší složení jednotlivých výrobků. „Zákusek přece může být zároveň zdravý a sladký. Měl by mít minimum tuku, cukru a konzervačních látek,“ osvětluje cukrář. Sám ale preferuje jiné chutě, než je lákavá pochoutka. „Nejraději mám maso,“ směje se Petr Buček. Patří mezi podnikatele, kteří věnují pozornost novinkám. „Inspirujeme se například na světové výstavě zmrzlinářů v Itálii, kam jezdíme každý rok,“ říká. A to zdaleka není všechno, co dělá rodinnou cukrárnu výjimečnou. „Vyrábíme například svatební dorty, jsme dnes už schopni udělat například i alkoholovou zmrzlinu. Ne s příchutí alkoholu, ale přímo z piva, vína či šampaňského,“ prozrazuje.

Nejvyšší ocenění cukráře je ale samotný zákazník. „Největší radost mám, když dítě od nás odchází se zapatlanou pusou,“ dodává sympatický tvůrce pochoutek Petr Buček.