Pod hlavičkou jeho firmy Ekomasiv tvoří již třiadvacet let nábytek z masivu, dýhy i lamina. „Samozřejmě je mezi těmito materiály rozdíl, a to v ceně, ale i trvanlivosti. Nejraději pracuji s masivem, protože si potrpím na kvalitu a dlouhou životnost,“ říká. Důvodem, proč dnes pana Ondrejku představujeme, je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana na Uherskohradišťsku, jehož pak Kozel odmění za poctivou práci a řemeslný kumšt. Pana Ondrejky jsem se zeptal na tajemství jeho úspěchu.

Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se vaši zákazníci stále vracejí?

,,Tradice. To je slovo, o které se můžeme opírat. Nejenže moje dílna stojí ve folklorem ověnčeném Vlčnově, ale stolařské řemeslo se v naší rodině doslova dědí. Učil jsem se od dědečka, který začínal ve dvacátých letech minulého století. Ta práce se mi líbila už v mládí.“

Pokud si, milí čtenáři, někdy vyrazíte na ples do hradišťského Klubu kultury, jistojistě se s prací Josefa Ondrejky setkáte. „Určitě budete sedět u mého stolu, možná i na mé židli. Jinak pro Klub vyrábíme i další předměty, například rámy na plakáty, a poskytujeme servis.“

Stolařina, to není vždycky jen tvorba moderního nábytku. I při tomto řemesle se můžete poohlédnout do historie. „Pamatuji si, že jsme kdysi kompletně vybavovali jeden hotel ve Vranově nad Dyjí. Byla to budova ze 14. století a kromě novodobého nábytku jsme pro ně vyráběli i repliky historických okenic či dveří. Pokud to není extra složité, zvládnu i tohle,“ směje se.

Na co nejvíce se těšíte po dni plném práce?

„Mám rád muziku v jakékoliv formě. Hraji, skládám a samozřejmě poslouchám. Občas si jdu s celou rodinou zaplavat nebo vyrazíme na kolo. No a často jezdím relaxovat do samotné práce. Zrovna teď dělám na nové kuchyni do našeho domu. Už potřebovala vyměnit.“