Ke kovadlině jej to ale táhlo už od dětství. „Jako malého mě dědeček brával dívat se, jak se kují krávy. Časem jsem chodil i sám. Kovář mě na rozdíl od jiných kluků nevyhodil. Vždycky jsem si tam sedl a pozoroval, jak mu to jde,“ vzpomíná řemeslník na to, jak si začínal budovat vztah k současnému oboru. Proto má také rád, když je kovář při práci rychlý a kolem kovadliny doslova tančí.

Po letech práce v jiných oborech mu však až sametová revoluce umožnila cestu zpět k výhni a kovadlině.

„Po sedmnáctém listopadu mě lákali do Německa, kde jsem nejdříve dělal izolace a pak jsem dostal nabídku jít pracovat do kovárny. Když jsem tam přišel, bylo nás tam i se šéfem sedm. Po třech týdnech jsem byl již na pozici hned za mistrem,“ listuje pamětí Kučík na svůj návrat k řemeslu. Dnes však již patnáct let pracuje ve své kovárně. Boršický kovář umí vyrobit vše, co lidé od kováře požadují, ale jak přiznává, moc rád pracuje na zakázkách pro kostely. Proto také je nejvíce hrdý na svou práci při rekonstrukci Stojanova velehradského gymnázia a baziliky. Vedle oprav původních mříží a zábradlí vyrobili se synem také nové ciferníky pro věžní hodiny. Kučík už za svou řemeslnou dovednost obdržel na kovářských setkáních řadu ocenění. Pro úspěch je však podle něj důležité, aby kovář dodržoval základní pravidlo, které platí i v jiných řemeslech. „Kovář by měl být čestný chlap. Musíte žít, nakupovat uhlí či investovat do vybavení dílny, ale nesmíte předražovat svoji práci,“ dodává.