„Bylo mi tehdy patnáct, přesně tolik, kolik je teď tady mému synkovi,“ usmívá se Halík starší při pohledu na svého potomka, rovněž nositele jména Zdeněk. „On, jako můj pomocník, má dnes ale podstatně snadnější práci, moc se nepředře při přebírání přivezeného kvasu. Já na jeho místě před lety jsem se měl co ohánět. Všechno se dělalo ručně. Dřevo nosit, přelévat kvas. Dnes topíme v pálenici pod kotly plynem a kvas čerpáme čerpadlem. Obrazně řečeno, když zákazník přijede, nemusí ani vystoupit z auta. O všechno je postaráno. Natáhneme na korbu hadici a kvas bez namáhání přečerpáme do zásobníku uvnitř domu. Čistá práce,“ pochvaluje si Halík senior a vzpomíná na časy, kdy se pod hlavním surovinovým kotlem topilo uhlím a vedle pod kotel přepalovací přikládali dřevo. Lidé si museli jeden čas vozit do pálenice uhlí i dřevo vlastní.

„Nefungovalo to ale ideálně. Uhlí od zákazníků nebývalo vždy kvalitní a dřevo taktéž. Proto jsme si sami začali dělat v lese metry nebo nám dřevo vozili místní fotbalisté či myslivci. Měli to jako drobný přivýdělek,“ popisuje někdejší starostí plnou praxi Halík a spokojeně pokyvuje hlavou při pohledu na současnou realitu, kdy se topí plynem. To považuje za pohodovější práci než v minulosti.

„Plamen z plynových hořáků se dá ideálně regulovat. Činnost navíc získala pevnější řád. Teď už vím, že obsah třistalitrového kotle vypálím za hodinu a půl na lajtr, který potom dvě hodiny přepaluji nahotovo, můžu si tak přesně naplánovat, kdo kdy přijde na řadu. No a pálenka z kotle plného kvasu je hotová v demižonech zhruba za čtyři hodiny,“ pochvaluje si Halík.

Zakladatelem páleničářské živnosti byl v roce 1946 jeho praděd Josef Huráb, který tehdy pálenici postavil. Jeho živnostenský start však nebyl lehký. „Začínal ale už několik let předtím tak, že putoval s pojízdnou pálenicí po dědině a dům od domu pálil těm, kteří si ho objednali,“ popisuje Halík podnikatelské patálie svého předka.

Svobodné možnosti, jak víme, neměly dlouhého trvání a režimního zásahu se dočkali i živnostníci na Slovácku.

Komunisté pálenici znárodnili, ale nás ji nechali obsluhovat

„V padesátých letech komunisté pálenici dědovi znárodnili, ale nechali naši rodinu se o ni starat. Dokonce nám za tu naši pálenici platili minimální nájem. Provozovali ji v našem domě a blahosklonně nám ji dovolili obsluhovat. Byla to divná doba. Vzhůru nohama se ocitla spousta věcí,“ vzpomíná Halík. Do správných kolejí se všechno vrátilo až v roce 1990, kdy i pálenice v Boršicích u Blatnice putovala z rukou dělnické třídy zpátky do vlastnictví původních majitelů.

„Vyběhali jsme si s otcem povolení na ministerstvu zemědělství i u dalších úřadů a začali fungovat se svým a ve svém,“ říká s pocitem zadostiučinění boršický páleničář, jehož otec však v roce 2003 nečekaně umírá. „Šest let funguji tak, že po většinu roku dělám své původní zaměstnání ve firmě vyvíjející radary a na zimu si beru neplacené volno, abych se doma mohl věnovat výrobě pálenky pro místní i zájemce z širokého okolí. Sezona obvykle začíná koncem října a podle úrody většinou nekončí dřív než na sklonku února. „Nepálím v noci, ale pouze přes den,“ upozorňuje Halík, jehož pracovní den začíná budíčkem v 5 hodin ráno. S manželkou a dvěma syny totiž bydlí kousek od pálenice, takže bez problémů zahajuje destilaci první zakázky úderem šesté hodiny. Pracovní den mu nekončívá dřív než mezi 22. a 23. hodinou. Denně zvládne vypálit dvacet až třiadvacet metráků kvasu, z nichž zpravidla nateče 250 litrů kořalky.

O kvalitě slivovice Halík soudí, že je nejvíce ze všeho závislá na kvalitě zkvašeného materiálu v bečkách. „Jakmile kvas začne octovatět, je to průšvih, z něj už pak nikdo dobrou pálenku neudělá. V průměru asi dvakrát do roka se mně takové kvasy tady sejdou. Ty já ale odmítám pálit,“ říká nekompromisně. Ještě větší problém však po­ dle Halíka nastává tehdy, když mu přivezou plesnivý kvas. Myšincový zápach se pak nedá ze slivovice odstranit. Na otázku, zda je lepší uchovávat kvas v plastové nebo dřevěné bečce, má diplomatickou odpověď. „Každá má svoje výhody i nevýhody. Dřevěná lépe drží teplotu, ale hůře se na ní dělá údržba, naopak plastová se lépe udržuje i skladuje, ale kvas se v ní rychle ochlazuje a rychlé změny teplot kvasu nesvědčí. Kvasinky pak rychle odumírají, a to je špatně,“ upozorňuje Halík, v jehož pálenici se objevují kvasy rozličné. „Špendlíky, ryngle, mirabelky, broskve, meruňky, hrušky, jablka. Můj otec jednou pálil i kořalku z exotických fíků,“ řekl.

Nejchutnější slivovice je z durancií a trnek

K dohadům na téma, kolik litrů z metráku by mělo běžně natéct, Halík naznačuje: „U durancií teče průměrně 12 litrů slivovice z metráku, i když rekord mám 18 litrů. V případě trnek nateče v průměru kolem deseti litrů z metráku. U letních kvasů teče naopak podstatně menší množství. Ty je naopak nutné přislazovat, i když zákon říká nesladit.“

V jeho sádku za domem převažují durancie, ale on sám považuje za nejchutnější slivovici pálenou z kvasu, kde jsou z poloviny trnky a z poloviny durancie. „Výborná je i špendlíkovice a oskerušovice, kterou jsem ale ještě nikomu nepálil,“ přiznává Halík, po­ dle něhož se zájem o pálení ovocných kvasů u lidí na Slovácku zvyšuje. „Přicházejí na to, že jde o přírodní produkt a než kořalky kupovat, nechají si vypálit destiláty raději z vlastní úrody,“ konstatuje. A kde končí odpad z vypálených kvasů? „Pecky nechám vysušit a pak je spálím doma v kotli na biomasu, no a výpalky zpracuje místní zemědělské družstvo,“ popisuje.

O kvalitě výrobků našich předků svědčí to, že z původního, více než 60 let starého zařízení je nyní v Halíkově pálenici funkční ještě čtvrtina vybavení. „Věci jako měřidla nebo nádržky na lajtr vydrží dlouho, nemá se na nich totiž co pokazit,“ dodává Halík.

Pokračuje ve sbírce miniatur likérů a destilátů po otci, má jich už 70 kusů. „Má to tady svoje místo, je to památka,“ uzavřel.