Jak se žije… kameramanovi televize Slovácko Slávkovi Hanáčkovi z Uherského Hradiště

„Když mě jednou v redakci hledal jeden vzdálený příbuzný a ptal se po Miloškovi, tvrdili mu, že tam žádný nepracuje,“ směje se. Cítí se být zkrátka Slávkem.

Kunovický rodák Slávek Hanáček je nejmladší ze tří bratrů. Že z něj vyrostl kameraman, mají na svědomí právě jeho starší sourozenci. „Jako malý jsem chtěl být kdečím – potápěčem, rybářem i dirigentem. Spolu s bratry jsme pak jednou složili z vystřihovánky z ABC papírový foťák a dělali první experimenty. Později jsme si pořídili plastový přístroj na svitek. A pak jsme od tatínka dostali první opravdový fotoaparát značky Zenit. Vrcholem naší společné umělecké éry bylo pořízení videokamery a založení studia KVAS, což znamená Kunovská Video Amatérská Společnost,“ směje se věčně dobře naložený Slávek, když vzpomíná na své začátky.

Nejstarší bratr se nakonec stal knězem, prostřední učí na střední škole. Slávek jediný zůstal u kamery. A nelituje.

Po střední škole se přihlásil na Filmovou školu ve Zlíně. „Zkoušel jsem to i na FAMU, ale tam byl obrovský nátřesk, neměl jsem šanci,“ přiznává. „Ale zlínské ateliéry mají skvělou minulost – natáčely se zde filmy Karla Zemana, verneovky, měli jsme možnost pracovat třeba i s filmovým trikovým kameramanem Emilem Sirotkem, natáčet animovaný film, to byly skvělé zkušenosti,“ dodává a potvrzuje, že mít teoretickou průpravu ze školy má pro kameramanské řemeslo rozhodně smysl.

„Jednak poznáš profíky, odborníky na slovo vzaté. Pak existují různé druhy práce s kamerou – filmová, dokumentaristická, zpravodajská. Naučíš se základy kompozice, práci se světlem jako výtvarným prvkem, nastavení barevné teploty, ostření. Ale vzdělávat se je třeba neustále. Vývoj jde dopředu, stejně jako v žádném jiném oboru ani tady nesmíš zaspat dobu,“ vysvětluje Hanáček.

Do regionální televize nastoupil už v jejích začátcích v roce 1999. Zkušenosti na to měl. Pracoval už při škole, spolupracoval například s ostravským i brněnským studiem České televize, dodnes se podílí na dokumentech TV Noe.

Zahrál si ve filmech Muži v říji a Klíček

„V Ostravě jsme jednou natáčeli koncert filharmonie. Každá kamera měla snímat určitý nástroj. Já jsem vyfasoval tympány, což není zrovna ten nejfrekventovanější. A jak jsem fascinovaně zíral na dirigenta a představoval jsem si, jak by bylo úžasné řídit celý ten obrovský orchestr, téměř jsem jeden z jeho mála výstupů prošvihl. Jak do toho tympánista praštil, tak strašně jsem se lekl, že jsem chvíli vůbec nevěděl, kde jsem. Naštěstí jsem měl kameru nastavenou na ty bubny, jinak by byl průšvih,“ připomíná jednu z veselých historek z natáčení.

A dokonce si ve filmu i zahrál. „V obou případech to byla překvapivě role kameramana,“ směje se. Poprvé si střihl miniroličku ve filmu Klíček, který v uherskohradišťské bývalé komunistické věznici natáčel režisér Ján Novák. A s druhou rolí si na něj vzpomněl dávný spolužák.

„Zazvonil telefon a tam se ozvalo: Pane Hanáčku, pan režisér Robert Sedláček si přeje, abyste hrál v jeho filmu Muži v říji. Nejprve jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá legraci,“ vzpomíná. „Nakonec jsme tam vystupovali dva kameramani, jeden velmi vysoký a pak já, vypadali jsme jako Laurel a Hardy,“ naráží na svůj pomenší vzrůst. A i když přiznává, že mnohem jistěji se cítí za kamerou než před ní, byla herecká zkušenost minimálně příjemným zpestřením kameramanského života.

Jeho denním chlebem je ale natáčení reportáží do městských magazínů TV Slovácko. Obyčejný den kameramana regionální televize se nedá jednoduše popsat, každý je jiný. „Záleží na tom, kam jedeme natáčet, na jakou akci. Pohybujeme se od Starého Města až po Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Zlín, občas je toho hodně. Den plánují redaktorky a redaktoři, já se přizpůsobuji jejich potřebám. Samozřejmostí jsou i víkendové služby,“ popisuje, že občas jeho práce nezná dne ani hodiny. „Nejdříve jsme vstávali, když jsme jezdili natáčet kosecké písně do Buchlovic, tam jsme museli být o půl čtvrté ráno. A nejpozdější návrat? Zřejmě z Letní filmové školy, ale ta má zase skvělou atmosféru,“ podotýká Slávek.

Největší noční můra kameramana?

A co je největší noční můrou kameramana? „Že mu kamera za několik set tisíc spadne na zem,“ přiznává nejhorší zážitek. „Měl jsem plné ruce, nesl jsem stativ, tašku, stačila chvilka nepozornosti a bylo to. Kolegovi Františkovi Prachmanovi zase jednou rozlícení fanoušci fotbalového klubu Boby Brno rozkopli hledáček. Taky nic příjemného. Občas si taky někdo nepřeje být natáčen a dává to vehementně najevo. Ústa mi ale zatím nikdo nerozbil,“ říká s úsměvem.

Občas se přistihne, že práce se mu stává rutinou. „Když týden natáčíte víceméně jen rekonstrukce chodníků, moc invence v tom není. Ale pak zase třeba nečekaně potkáte zajímavého člověka a hned je to o něčem jiném. A nemusí to být ani nikdo slavný, i taková babička ze zapadlé vísky vás může vzít u srdce,“ popisuje.

I oněch známých osobností ale potkal nepočítaně, a splnil si tak i několik snů. „Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kam jsem pravidelně jezdil, než přišly děti, jsem potkal například dokumentaristu Jana Špátu, dokonce mi podepsal knížku. Obdivuji ho stejně jako třeba již zmiňovaného pana Sirotka a Miloslava Ondříčka. Ale nepotkával jsem jen režiséry. Přišel jsem třeba domů a říkám: Deni, nebudeš mi věřit, s kým jsem dnes dělal rozhovor. S Rumburakem!“ nadšeně vzpomíná například na setkání s Jiřím Lábusem, který ztvárnil jeho oblíbenou pohádkovou postavu z dětství, a zmiňuje tak i svou ženu.

Ostatně při povídání se Slávkem se řeč od pracovních zážitků k jeho rodině stáčí neustále. S manželkou Denisou, která je učitelkou nyní na mateřské dovolené, se poznal v Ostravě, kde sloužil civilní službu. „Vzali jsme se 29. června 2002 v bazilice sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě. Oddával nás můj bratr, pro kterého to byla premiéra v roli kněze. Premiéra to byla i pro nás. A zatím to vypadá, že bratr odvedl dobrou práci,“ říká spokojeně.

Chtěl bych jednou natočit pohádku

S manželkou žije Slávek v Sadech v útulném domku, který z velké části opravil vlastními silami. Postupně do jejich rodiny přibyly dcerky Terezka, které je už téměř pět let, a dvouapůlletá Markétka. „Moje tři holky jsou moje radost,“ říká, a když vidíte v jeho tváři šťastný úsměv, nemůžete mu nevěřit. „Snažím se s nimi být co nejvíce. Přicházet domů dřív, než žena uloží dcery do postýlek. Jsou mým každodenním potěšením a největším koníčkem. Tím vzácnějším je pak rybaření,“ říká Hanáček.

A s dětmi souvisí i jeho největší profesní sen. „Chtěl bych si natočit krásnou pohádku,“ říká přesvědčeně. „Mám o ní celkem jasnou představu, měla by být z našeho kraje. Obrazově třeba jako Princezna ze mlejna Zdeňka Trošky. Jednak jsem byl já sám odchovaný laskavými pohádkami, a navíc u nás doma jsou teď hodně aktuální. I několikrát denně holky sledují třeba tu O statečném kováři, to je má srdcová záležitost. Nebo Šíleně smutnou princeznu Bořivoje Zemana, ta předběhla svou dobu, také úžasnou a vtipnou S čerty nejsou žerty. To jsou filmy, které osloví celé generace dětí i dospělých. A navíc v nich dobro vždy vítězí nad zlem a to se mi líbí,“ uzavírá Slávek Hanáček.

Petra Kučerová