Juříková pracuje jako pokojská a servírka v hotelu v horské vesnici Canazei. Ta je nejvyšším bodem v severoitalské oblasti Val di Fassa.
Do Itálie se rozhodla odjet díky své nejlepší kamarádce, která tam bydlela a sehnala jí práci. „Do svých devíti let jsem bydlela v Domaníně, ale pak jsme se v roce 1990 přestěhovali do Bzence. Tam mě čekala nová základní škola i kamarádi,“ vypráví Juříková, která později navštěvovala bzenecké střední odborné učiliště a vyučila se obchodnicí.
Než odjela do Itálie, pracovala jako prodavačka oděvů a vystřídala různé brigády. Pak jí kamarádka sehnala práci v italském hotelu.
„První dojem byl velmi krásný, všechno pod sněhem jako v pohádce. Všichni se ke mně chovali pěkně, a i když jsem nerozuměla ani slovo, byli trpěliví,“ vzpomíná Juříková.
Práce ji baví, líbí se jí poznávat nové lidi a znovu se setkávat s přáteli. „Italové jsou temperamentnější než my Češi, ale nejsou zlí. Na severu jsou, řekla bych, větší pohodáři, na jihu pak ti ukřičení, plní života.“
Na život v cizí zemi si zvykla poměrně snadno a bez větších problémů. „I když se samozřejmě vždycky najde něco, s čím nesouhlasím, s čím nejsem spokojená. To se dá lehce přejít. Jako země se mi Itálie líbí. Ať už se jedná o sever nebo jih,“ říká Juříková.
Oceňuje hlavně to, že si našla spoustu kamarádů, na které se může kdykoli spolehnout. „Jako cizince mi ale vadí, že se k nám někteří lidé dokáží otočit zády, když to nejmíň čekáme. I když jsem v Itálii už několik let, je to stále stejně náročné na psychiku,“ přiznává. Stýská se jí po rodině a kamarádech.
Domů jezdí po každé sezoně, tedy na jaro a podzim, vždy na dva měsíce. „Myslím, že každý z nás už má svůj život nějak naplánovaný, jen o tom nevíme. Já sama nic neplánuji a čekám, co přijde. A pokud se mám vrátit do České republiky, vrátím se moc ráda,“ uzavírá Juříková.
Jitka Cilečková
