Třiatřicetiletá Anna Pirníková absolvovala střední hotelovou školu a dlouhá léta pracovala jako servírka v různých restauracích. Některé její kolegyně si postupně otevřely vlastní podniky, a tak si s myšlenkou na osamostatnění se začala pohrávat také.

Dlouho se však žádná příležitost neobjevovala, až jednou zapracovala náhoda. „Nějaký čas jsem marodila, a když jsem se vracela od lékaře, potkala jsem v autobuse známého, který končil v jedné místní kavárně a nabídl mi, že bych ji mohla spolu s manželem převzít,“ popisuje Anna. Dlouho neváhala, na obecní úřad podala žádost a přihlásila se do kurzu pro podnikatele, který dokončila právě v době, kdy ji podnik zastupitelstvo při– kleplo. „Když se ohlédnu zpátky, myslím si, že to byl takový přirozený vývoj v mém osobním i profesním růstu, protože tuto práci mám ráda, považuji ji za službu lidem, i když to někdy bývá opravdu hektické,“ pokračuje podnikatelka a dodává, že oporu má ve svém manželovi, který s ní často spolupracuje a který léta působí ve stejném oboru.

O tom, jak bude kavárna vypadat, měla Anna jasno od začátku. „Rozšířil se sortiment zboží o různé nápoje, poháry, letos například přibyla kopečková zmrzlina,“ vypráví. Za důležité považovala změnu interiéru, který v rámci možností přizpůsobila svým představám tak, aby evokoval spíše útulnou rodinnou atmosféru.

Podotýká, že změny by ale bez podpory tamního obecního úřadu prosazovala jen stěží. Kavárna je od začátku nekuřácká, a tak měla zpočátku obavy, zda si dokáže získat další zákazníky. „Kuřáci si někdy stěžovali, na druhé straně spousta lidí prostředí bez kouře přivítala,“ poznamenala Pirníková.
Přes léto se s manželem navíc snaží pořádat různé sportovní nebo společenské akce, k čemuž dobře slouží i přilehlý sportovní areál. Přiznává, že barman musí být také trochu psychologem a sama se nebrání vyslechnout trápení druhých. „Velmi souhlasím s moudrostí, která říká, že člověk má být laskavý ke všem, neboť každá lidská bytost je nucena bojovat sama se sebou,“ říká s úsměvem Anna Pirníková.