Řeč je o jednapadesátiletém Antonínu Jurčovi z Nedachlebic, stavaři i stolaři v jedné osobě, který svůj řemeslný rukopis zanechal na nejedné stavbě v regionu a nábytkem vybavil spoustu domácností. Několik let se také podílel na budování kostela svatých Cyrila a Metoděje ve svém bydlišti, do kterého letos, po roce a půl mravenčí práce, dodal sochu svatého Josefa, patrona dělníků. Důvodem, proč jsme oslovili pana Jurču, je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana na Uherskohradišťsku, jehož pak Kozel odmění za poctivou práci a řemeslný kumšt.

Tip na Antonína Jurču nám dal Nedachlebičan Vojtěch Lysoněk. Práci se zednickým kladivem i stolařinu a truhlařinu si Jurča osvojil už před svým odchodem na vojnu. Ve svých 45 letech pak přičichl i k umělecké tvorbě, které nyní věnuje většinu svého volného času. Na otázku, kudy vlastně vedla jeho cesta od řemesla ke kumštu, odpověděl, že přes jeho blízký vztah ke dřevu. „Od mládí mě bavila stolařina a chtěl jsem se jí i vyučit, ale kamarád mě přemluvil, a tak jsem se stal zedníkem. Se dřevem ale dělám od osmnácti let, což mě nakonec tak trochu posunulo ke tvorbě plastik,“ přiznává Nedachlebičan. Prvotním momentem, kdy se o uměleckou tvorbu začal vážně zajímat, byla před šesti lety jeho návštěva kamaráda. Tam jej zaujaly řezbářské reliéfy. Proto si od něj jeden půjčil a podle mustru vyrobil kopii. Šlo o valašskou krajinu s několika chaloupkami, první dílo, které mu naznačilo, že by měl zkoušet rýt do lipového dřeva dál. Pana Jurči jsem se zeptal na tajemství jeho úspěchu.

Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se vaši zákazníci stále vracejí?

„Na to je lehká odpověď. Každému se totiž snažím vyhovět a nikoho neodmítnu. Zákazníci se na mě prostě mohou stoprocentně spolehnout.“

Na co se nejvíce těšíte po dni plném práce?

„Až se večer nebo brzy ráno, před odchodem do zaměstnání, budu moct zavřít do dílny s dlátem v ruce,“ tvrdí usměvavý zedník, jenž se do práce se dřevem zamiloval už dávno.“