Před pár lety přitom o kulturistických soutěžích neměla ani tušení. Cvičit začala teprve před pěti lety, kdy, jak sama říká, zabloudila do fitness centra na hradišťském sídlišti Štěpnice.

„Tehdy to pro nás holky zrovna in nebylo. V posilovně jsem byla snad jediná ženská mezi všemi těmi kulťáky. Za barem tehdy seděl majitel fitka pan Podškubka. Hned když mě viděl ve dveřích, neodpustil si poznámku, že jsem jasný adept na závodní prkna v kategorii bikini. Moje první slova byla, snad jako u každé ženy v začátcích s činkou: ‚V žádném případě! Nechci vypadat jak chlap‘,“ vzpomíná na své začátky sedmadvacetiletá závodnice.

Čas plynul, a i když chodila cvičit spíše pro radost a dobrý pocit, vzadu v hlavě jí stále hlodala myšlenka, že by závodní prkna stejně jednou chtěla zkusit.

Jenže než se rozhoupala, tak otěhotněla.

Po porodu ale začala fitko znovu navštěvovat, chtěla se dostat zpět do formy. Do půl roku ji měla zpět a myšlenky na závodění se znovu ozvaly.

„Když se k tomu přidala podpora od přítele a rodičů, šla jsem do toho. Kontaktovala jsem trenérku Elišku Dombkovou, která mi byla od prvopočátku i vzorem, což je v tomto sportu hodně důležité,“ říká Kristýna Pauříková.

Už po třech měsících absolvovala vloni na podzim první závody.

„Ze tří soutěží grand prix jsem si odvezla třikrát zlato a třikrát absolutní vítězství v kategorii bikini Fitness. Bylo to něco neuvěřitelného. Když se potom pan Podškubka dozvěděl, co jsem dokázala, ihned za mnou s objetím přiběhl a byl nesmírně šťastný, že, i když po pěti letech, tak jsem ho poslechla a šla do toho. On má prostě na talenty čuch,“ směje se Kristýna Pauříková.

Letos tak přestoupila do jeho klubu T-Gym a z Mistrovství České republiky ve Frenštátu pod Radhoštěm si přivezla další zlato.

„Tímto ale nekončíme. Pořád jsem sice především maminkou téměř dvouletého chlapečka, ale když už si můžu odběhnout od plotny, tak závodím. Posilování se stalo mým velkým koníčkem. Letos mě čeká ještě pár závodů v říjnu a dost možná i jedna mezinárodní akce v prosinci,“ dodává s úsměvem.

Na závěr ještě přidá sympatické poděkování nejen Tonymu Podškubkovi, který ji k myšlence na závodění přivedl, ale také rodičům a prarodičům, kteří jí pomáhají s hlídáním syna. „Bez nich bych si tenhle sen nežila.“ (ham)