Ti dříve narození Lhoťané si ho dobře pamatují. Žije už přes čtyřicet let ve slovenské Skalici – ale srdcem je pořád ve Lhotě. Za Zdeňkem jsme se vypravili jeden srpnový den přímo do Skalice. Nejprve jsme seděli v klubovně na kurtech, asi po hodinovém povídání jsme odjeli na jeho zahradní chatu, kousek nad královské město Skalica, na místo, kterému se říká Darmovise. Zdeněk tam má malý vinohrad, sklep a něco málo zeleniny.

„Tam vidíte svatý Antoníček, za ním je Lopeník, vlevo je hrad Buchlov a kousek od něj je vidět Barborka. Mám odtud stejné pohledy jako ze Lhoty. Tady ta lavička byla v Hájku před naším domem, trošku jsem ji opravil,“ ukazuje na lavičku, která je pod košatou oskeruší.

Přestože má rodinu a děti na Slovensku, má pořád jenom české občanství a bydliště v Ostrožské Lhotě. V obci nevynechá jediné volby, také často jezdí na pole, které má v části obce, které se říká v Hradíšťku.

Šestnáctiletá tenistka Terezie Prici hájí barvy klubu Jiskry Otrokovice.
Tenistka Prici se učí i od Tabary: Výměny se snažím ukončit co nejdřív

Dnes je ve Skalici předseda Športového klubu ŠK Skalica. Jsou zde oddíly tenisu, atletiky a horolezectví.

„V roce 1992 jsem byl předsedou celého skalického sportu, včetně fotbalu a hokeje. Pak se jednotlivé oddíly postupně osamostatnily. Každý si myslel, že mu ostatní nějakým způsobem křivdí,“ povídá Zdeněk Zalubil a začne vyprávět, kde jeho láska ke sportu začala.

Zdeněk Zalubil z Ostrožské Lhoty se díky běhání dostal i do reprezentace.Zdeněk Zalubil z Ostrožské Lhoty se díky běhání dostal i do reprezentace.Zdroj: Deník/Stanislav Dufka

V učení se vsadil o deset korun, že uběhne pětadvacet kilometrů. V plánu bylo běžet z Kyjova do Veselí

„Samozřejmě ve Lhotě. Tvrdím, že klukovské hry byly můj základ pozdějších úspěchů. Celé dny jsme běhali po venku, hráli na chytku nebo na schovku. Chodilo se do Obory nebo do Chmelinců, v létě koupat pod Konopulu, nebo ke splavu a do zátočiny za Kříb – byli jsme pořád v pohybu. Práce doma a na poli. Učitel Peroutka s námi chodil cvičit gymnastiku do Sokola. V sále byla akademie Sokola, na které se cvičilo. Na pódiu byly bradla, tam byly ukázky cvičení mužů. My jsme jako děti cvičily v sále. V sokolovně nás trénovali pan Malušek, pan Bachan nebo pan Gottwald, to byli panečku gymnasti. Ve škole nám dávali do těla učitelé Mareček a Taft. Běhalo se, skákalo se do výšky, do dálky, v zimě saně, lyže, hokej na placi nebo na potoce – to byla průprava. Paní Omelková s námi jezdila na lyže do Beskyd,“ vzpomíná Zdeněk Zalubil na školní roky.

První závody běžel, jak jinak, za lhotskou školu v sousedním Hluku. Ten byl tehdy vyhlášenou baštou atletiky, děti k ní vedl učitel Dobeš.„Závodilo se v krosu, běželi jsme do té stráně nad fotbalovým hřištěm. Ze Lhoty byl první Janek Matuštík, byl šikovný, měl průpravu z fotbalu. Druhý ze Lhoty jsem byl já a třetí Zdeněk Uherka.“

Po základní škole začal Zdeněk Zalubil jezdit na učiliště do Kyjova. Jezdil autobusem a přestupovalo se ve Veselí nad Moravou. Tam se zrodila běžecká sázka.

Házenkářky Kunovic (černé dresy) v posledním zápase podzimní části prohrály doma s Hostivicemi 27:30.
Fleková po poslední porážce: Jeden trénink týdně nestačí. Obrana? Průchoďák!

„U nádraží byla vývěsní tabule s výsledky běhu Velká nad Veličkou – Strážnice. Bylo to nějakých pětadvacet kilometrů. To jsem si říkal, že to zase není tolik – to bych přece mohl uběhnout také. Večer jsme to s klukama probírali. Vsadil jsem se o deset korun, že těch pětadvacet kilometrů uběhnu. V plánu bylo běžet z Kyjova do Veselí nad Moravou. Na trénink jsem měl tři měsíce, bylo to ve druhém ročníku učení. Přišel den sázky. Zdeněk Malušek jel za mnou kontrolně na pionýru. Za Bzencem mu došel benzin – bylo to úsměvné. Do Veselí k nádraží jsem doběhl sám, bez dozoru,“ vzpomíná Zdeněk na sázku s kamarády.

Zdeněk Zalubil z Ostrožské Lhoty se díky běhání dostal i do reprezentace.Zdeněk Zalubil z Ostrožské Lhoty se díky běhání dostal i do reprezentace.Zdroj: Deník/Stanislav Dufka

Mnoho nescházelo a z nadějného běžce mohl být motokrosový závodník. Zdeněk Zalubil našel v dorosteneckém věku zálibu v motorkách. Učarovala mu vůně benzinu.

„Od Tondy Křápka jsem koupil motorku a jezdil na závody. Pamatuji si, že první závod jsem jel v Židlochovicích za Kudlovice. Startoval jsem v kategorii do 125 kubíků.“

Poté přešel do vojenské školy v Nitře. Záliba v motorkách mu zůstala, jenže ji musel spojit s učením na škole. „Dostal jsem na vojně motorku a jezdil jsem po armádních přeborech. Pamatuji si na závody v Žilině, Benešově nebo třeba v Ježově. Jezdil jsem i na mistrovství Slovenska. Jenže konkurenti jezdili po soustředěních a já jsem musel chodit do školy – neudržel jsem si výkonnost. Později začal závodit motokros víc brácha – já jsem ho podporoval,“ vyprávěl o motokrosové zálibě.

V roce 1975 dokončil vojenskou školu v Nitře a začal vojákovat v hodonínských kasárnách jako technik praporu. Tam také o něco později s armádou skončil. „Zjistil jsem, že já a vojna je něco úplně rozdílného. Napsal jsem žádost o uvolnění, první rok mě nepustili, později už mě z armády uvolnili. Běhal jsem už na škole v Nitře, potom jako voják v Hodoníně. Nejprve jsem běhal sám za sebe, později za Slovan Hodonín.“

První maraton v životě si zaběhl v necelých čtyřiadvaceti letech. V roce 1979 v Moskvě poprvé reprezentoval

Znal město, lidi kolem závodů, trenéry. Logicky chtěl v Hodoníně zůstat. S prací mu pomohl trenér. „Pan Rudolf Roučka mi zajistil práci v ZVL Skalica, pracoval jsem v nástrojárně. Trénoval jsem a pracoval. Ve Skalici byla výborná běžecká skupina, nejlepší byl Josef Machálek, ten byl ještě lepší běžec jako já,“ přiznal Zdeněk.

První maraton v životě si zaběhl v pětadvaceti letech a dobře si ho pamatoval. „Bylo to na podzim 1979. V létě jsem byl zraněný. Potom jsem jel na soustředění do Houšťky, tam jsem se dva týdny připravoval. První maraton jsem uběhl za 2 hodiny 25 minut a 48 sekund. Bylo to v Praze ve Stromovce.“

Novoveská gymnastika přišla o legendu. Zemřela trenérka a rozhodčí Eva Hýbalová.
Novoveská gymnastika přišla o legendu. Zemřela trenérka a rozhodčí Eva Hýbalová

Zdeněk Zalubil trénoval, závodil a také pořád pracoval. Poprvé byl zařazený do reprezentace v roce 1979. Letělo se na závody do Moskvy, kde se o rok později konala olympiáda. Na svoje první zahraniční závody málem nedoletěl. „Neměl jsem pas, jen narychlo vystavenou doložku k občanskému průkazu, na které bylo razítko z Uherského Hradiště. Ostatní měli pasy. Kontrola na letišti požadovala jen potvrzení z Prahy nebo Bratislavy. Dvě hodiny si mě nechali na letišti, nakonec mě pustili. Pamatuji si, že tehdy se běželo třicet kilometrů po trati budoucího olympijského maratonu. Závod se jmenoval Běh Trudu.“

Zdeněk Zalubil z Ostrožské Lhoty se díky běhání dostal i do reprezentace.Zdeněk Zalubil z Ostrožské Lhoty se díky běhání dostal i do reprezentace.Zdroj: Deník/Stanislav Dufka

V roce 1981 byl oficiálně zařazený do reprezentace Československa a zaběhl maraton za 2:19:51 – to byl nejlepší čas v republice. „V té době jsem dostal v práci určité úlevy, tehdejší sportovní svaz tělovýchovy mě čtyři hodiny refundoval (platil), ale nikdy jsem se běháním neživil,“ prozradil Zdeněk. Jeho nejlepší čas v republice překonal až v závěru roku na maratonu v Košicích Pavol Madár v čase 2:19:12.

Debaty s hodinářem Bočkem, který vyprávěl o tréninku se Zátopkem

Ve Lhotě byl ještě jeden sportovec, který běhal maratony – hodinář Jaroslav Boček. Jeho nejlepší dohledaný čas byl 3:07:59. Zdeněk Zalubil s ním vícekrát o závodu, který měří 42 kilometrů a 195 metrů, diskutoval.

„Chodil jsem k němu zanést hodiny na opravu a roznášel jsem noviny o nedělích. Pozval mě k sobě a vyprávěl mi o přípravě a závodech. Závodil za Botostroj Baťa Zlín. Povídal, jak trénoval se Zátopkem, jak chodil běhat do okolí Velké nad Veličkou – na ty Horňácké louky. Pamatuji si, že pod postelí měl takové těžké boty, ve kterých trénoval. Říkal, že v závodech je potom lehký, že se mu lépe běhá,“ vzpomínal na lhotskou legendu Zdeněk Zalubil, kterého Emil Zátopek také inspiroval.

„Ve škole jsme měli v čítance o Zátopkovi článek, jak vyhrál olympijský maraton. Byl zajímavý tím, že se vůbec na trati neobčerstvoval. To mně utkvělo v paměti, a tak jsem to při závodech dělal taky tak. Nechtěl jsem s občerstvením ztrácet síly a čas.“

Exotika v Severní Koreji

Zdeněk Zalubil si uběhnuté maratony nepočítal, nevedl si žádnou přesnou statistiku, ale některé si bude pamatovat do konce života. Třeba ten v Severní Koreji.

„Tak to byla velká exotika. Letěli jsme přes Rusko. Mezipřistání bylo v Moskvě, pak se letělo dalších osm a půl hodiny a pořád jsme byli nad Ruskem. Tehdy se tak necestovalo, byl to zážitek vidět pod sebou Bajkal a ty nekonečné lesy. Musím se přiznat, že jsem se Severní Koreji obával, ale byl jsem příjemně překvapený. Byla tam pečlivě obdělaná zem a také krásná příroda. Samozřejmě, že tam byly věci, ke kterým měl člověk výhrady, ale na první pohled nebyly moc vidět. Ženy pracovaly a chlapi byli v armádě. My jsme bydleli v Pchjongjangu přímo na náměstí. Později jsem ten hotel viděl v televizi, když byly vojenské přehlídky.“ Zdeněk Zalubil skončil v Koreji na skvělém 13. místě v čase 2:25:13.

Na slavném Košickém maratonu pomohla i kukuřice. Na závěr kariéry výhra v Květné

Na všední věci člověk časem zapomene, v paměti mu zůstanou neobvyklé, zajímavé události. Něco, co se už v životě neopakuje. Stejně to mají špičkoví sportovci.

„Jasně, byly tam maratony, na které nezapomenu. Třeba slavný Košický maraton, tam bývala fantastická atmosféra. Byl to jeden z nejlepších závodů v Evropě, kolem trati vás povzbuzovalo tisíce diváků. V roce 1980 se běžel jeho 50. ročník se silnou mezinárodní účastí. Hezky jsem se rozběhl, ale v Košicích na 40. kilometru došly síly a doběhl jsem na 46. místě za 2:23:06. V roce 1982 jsem měl na maratonu střevní problémy a během závodu jsem si musel hodněkrát odskočit do kukuřice. Do cíle jsem doběhl v čase 2:45:44. Bylo velké štěstí, že se běželo kolem polí – později už se běhával okruh ve městě.“

Další závod, na který se nezapomíná, byl maraton Brezno – Banská Bystrica. Zdeněk měl natrénováno, běžel ve vedoucí skupině, ve které byli ještě dva Maďaři a jeho kamarád Standa Tománek. Z Podbrezové do Brezna je dlouhá rovinka, a v polovině té rovinky se to stalo. Bylo to ke konci závodu kolem osmatřicátého kilometru.

Hokejisté Uherského Hradiště (bílé dresy) ve 12. kole Krajské ligy jižní Moravy a Zlína podlehli Prostějovu 1:5.
Hokejisté Uherského Hradiště se loučili s Čechmánkem, doma padli s Prostějovem

„Najednou jsem ztuhl. Ztuhly mi svaly a nemohl jsem vůbec běžet, musel jsem přejít do chůze. Povzbuzoval jsem kluky, co mě předbíhali. Krokem jsem přišel na 40. kilometr, tam mně nahlásili čas 2:10 - to byl fantastický mezičas. Rychle jsem zabral a celý maraton jsem doběhl za 2:18: 45. To byl můj dosavadní nejlepší čas. Standa Tománek zvítězil, běžel něco kolem 2:12. To byly skvělé časy. Jenže potom pořadatelé zjistili, že celá trať byla o kilometr kratší – ale i tak to byl dobrý závod. Z toho plyne, že se člověk dokáže vybičovat, když má motivaci. Jak říkával Zátopek, když nemůžeš, tak ještě zrychli.“

Poslední maraton běžel v roce 1987. Paradoxně to byl závod kousek od naší Lhoty. Běželo se na trati Nové Mesto nad Váhom – Květná. Zdeněk měl tehdy 34 let, neměl ideálně natrénováno a s účastí váhal, ale nakonec se postavil na startovní čáru. „Prvních deset kilometrů jsem uběhl za nějakých 40 minut. Běželo se mi velice dobře, postupně jsem předbíhal jednoho závodníka za druhým. Nakonec jsem doběhl první. Vyhrál jsem za nějakých 2:27 minut. To byl můj poslední a vítězný maraton.“

Reprezentace je vrchol každého sportovce. Se lvíčkem na prsou se nevzdává

Zdeněk Zalubil nebyl typický maratonec, běhal pětku i desítku. Dvakrát byl mistr Slovenska v běhu na 10 kilometrů. Reprezentoval na 1. ročníku Evropského poháru v maratonu v roce 1991. Na mistrovství Československa v Domažlicích v roce 1983 byl třetí. Zvítězil v roce 1984 v maratonu v Otrokovicích. Za 2:22:07, který se běžel jako mistrovství České republiky. Za největší úspěch svojí kariéry považuje starty v reprezentaci.

„Když sportuješ, tak reprezentace je takový vrchol toho, čeho můžeš dosáhnout. Pokud běháš jako závodník, tak ti to ani nepřijde, prostě běháš s radostí a pro radost a najednou si v reprezentaci. Později, když už jsi jako trenér – tak zjistíš, jak je to strašně těžké a složité dostat se do reprezentace. Je to soubor mnoha faktorů. V reprezentačním dresu cítíš větší zodpovědnost – hlavně je tam velké očekávání lidí, že podáš nějaký výkon. V září 1981 jsem běžel ve Francii, dva týdny před závodem jsem měl teploty, ale běžel jsem. Říká se, že šest týdnů před maratonem musíš být naprosto zdravý. Bylo to tehdy neskutečně náročné. Nikomu nedoporučím, aby po nemoci běžel maraton, ale se lvíčkem na prsou se nevzdává,“ je přesvědčený Zdeněk Zalubil.

Mají kopec šikovných dětí. Neumí si představit, že by doma seděli jako důchodci

Díky sportování ve Skalici si našel v atletickém klubu také celoživotní partnerku. Jeho žena Milka, která byla u části našeho povídání, závodila v běhu. „Je to tak, poznali jsme se na stadionu ve Skalici. Poprvé jsme byli spolu na Antonínku v roce 1978,“ i po letech si Milka dobře pamatovala datum návštěvy oblíbeného místa většiny Lhoťanů.

S jeho jménem je spojený také tradiční silniční běh Skalica – Holíč – Hodonín. „Třicet let jsem byl hlavní pořadatel těchto závodů. Pro covid se dva roky neběželo. Momentálně hledáme termíny, je na vážkách, jestli bude akce vůbec pokračovat.“

Po skončení kariéry zůstal ve Skalici u sportu. Atletika má v královském městě dlouhou tradici, závodilo se tam už za první republiky. Aktuálně má skalický klub kolem stovky sportujících dětí.

„Trénujeme a jezdíme po atletických závodech s Milkou. Trénuji atlety a tenisty. Momentálně máme v atletické reprezentaci Slovenska jednoho oštěpaře a sprinterku. Pořádáme soutěže v rámci Západoslovenské oblasti, občas se nám podaří získat i nějakou medaili. Zatím mě to nabíjí, i dneska je kopec šikovných dětí. Neumíme si představit, že bychom doma seděli jako důchodci,“ říká na závěr našeho povídání lhotský rodák Zdeněk Zalubil.

Zdeněk Zalubil

Narodil se 30. října 1954. Manželka Milka (67). Děti: Ivana (44), Lenka (41) a Zdenko (39).

Největší úspěchy: V roce 1981 zaběhl maraton za 2:19:52, což byl tehdy nejlepší čas v Československu. Vítěz maratonu v roce 1984 v Otrokovicích. Vítěz maratonu v roce 1987 v Novém Mestě nad Váhom. Reprezentoval na 1. ročníku Evropského poháru v maratonu, dále reprezentoval Československo na maratonu v Koreji. Na maratonu v Budapešti obsadil 5. místo. Reprezentoval Československo na mezinárodním běhu na 15 kilometrů v Lisabonu (45:54), skončil na 7. místě jako nejlepší z reprezentace. S týmem Československa zvítězili na mezinárodním běhu Komárno – Komárom spolu s Tesáčkem a Denským. Na závodech Děvín – Bratislava (10,3 km) skončil v roce 1982 na 3. místě (34:47), v roce 1983 na 2. místě (35:07). Na mistrovství Československa v maratonu získal v Domažlicích bronzovou medaili. Dvojnásobný mistr Slovenska v běhu na 10 kilometrů v roce 1981 (29:59:06). V roce 1982 (30:01:10).
Trenérská kariéra: Jako trenér se zúčastnil se skupinou skalických atletů sedmkrát Poháru mistrů evropských zemí v půlmaratonu a cross country. Vychoval několik reprezentantů Slovenska v atletice. Vedl tenisové družstvo žen v první slovenské lize, kde za Skalicu hrála jeden rok i Lenka Vojtková z Ostrožské Lhoty. S jeho jménem je spojený také tradiční silniční běh Skalica – Holíč – Hodonín. Třicet let byl hlavní pořadatel těchto závodů.