Vzpomínka trenéra. Místo sestupu slavily házenkářky Zlína titul. Před 15 lety

Jak oslavíte 15. výročí zisku titulu ve Zlíně?

Bohužel jen doma se skleničkou šampaňského. Bylo by úžasné se sejít s tou skvělou partou hráček někde u skleničky. Bohužel současné vedení ve Zlíně asi ani nezaregistrovalo, co se tady před 15 lety událo. Tehdejší parta okolo Petra Habrovanského a Mirka Slavíka nám dala volné ruce, neexistovala závist, naopak fungovala ohromná spolupráce s centrem mládeže, tedy Bobem Cepákem nebo Jirkou Závodníkem. Výsledky to jen dokazovaly – první tým se stal mistrem ČR, rezervní ovládl 1. ligu, dorostenecká družstva se stala mistry ČR. Nad námi dohlížela taková „matka“ všech Marta Slavíková, která by si zasloužila před halou sochu. Dnes je to k pláči.

Jak zpětně vzpomínáte na mistrovskou sezonu?

No začátek vůbec nenasvědčoval, co nakonec dokážeme. Odešly velké opory Vašková, Roubínková a Budayová. Hodně nás také vyprovokovala anketa trenérů, kdo bude mistrem a kdo sestoupí. Snad každý nás pasoval na jistý sestup. To byla hodně velká provokace. (smích) Do týmu se ale vrátila Jana Simerská, která se hned stala lídryní kabiny a její první proslov před hráčkami byl úderný – jdeme hrát o placky! Tak jsme to také vzali. První zápas v Olomouci nabité reprezentantkami a vítězství asi o šest branek šokovalo všechny. No a my měli potom šňůru asi osmi utkání, kdy jsme nepoznali porážku. Naše sebevědomí bylo tak velké, že jsme neztratili v play-off ani jeden zápas a v samotném finále s Veselím nad Moravou jsme slavili na jeho palubovce, což při jeho síle bylo tenkrát prakticky nemožné. Hlavní proslov tehdy měla tradičně Jana Simerská, když po taktické poradě spoluhráčky upozornila, že dnes se tady vyhraje, poněvadž na neděli už má program! (smích)

V čem spočívalo kouzlo tehdejšího výběru?

Navzájem jsme si hodně věřili, zde vidím základ! Zájem kolektivu šel nad osobní zájmy. Měl jsem v týmu dvě reprezentační pivotky Simerskou s Nevařilovou, obě těžké bouřlivačky. Pája Nevařilová musela alternovat na křídle a v památném třetím finále z tohoto postu dala šest branek. Zkrotit takovou Poznarovou byl sakra oříšek, ale nakonec ve svých 18 letech byla nejlepší střelkyní ligy. Ohromně jsme si rozuměli. Skloubili jsme bažanty s osobnostmi, titul byl nejlepší odměnou. Navíc realizační tým měl svoji duši v Petře Komínkové, která věděla, kdy nás usměrnit. Měli jsme také originální bojový pokřik – Pišta Boršický zavelel něco maďarsky a odezva týmy byla igen, tedy v překladu Maďarsky rozumím. Vtipné bylo, že jsme nikdy jsme nevěděli, co řekl. Byl to superparťák!

Mít v týmu tolik odchovanců je dobrá vizitka klubu, myslí si kouč Svoboda

Co považujete za klíčový zápas zlaté sezony?

Asi jasný postup přes tehdy nabité Brno, které před sezonou skoupilo všechno s jasným cílem – vyhrát ligu. A hlavně to, kolik lidí na nás chodilo. Návštěva 750 diváků byla běžná, při rozhodujících bojích – semifinále a finále – bylo takřka vyprodáno. Bylo to úžasné,všichni žili myšlenkou titulu.

Kdo byl největší osobností, tahounkou týmu?

Samozřejmě měl tým své lídryně, nelze vypíchnout jedinou. Simerská s Kysučanovou, či Handlová s Kovaříkovou – to byla opravdu velká síla. Vzadu nám vše kryla věčně usměvavá Vaňková s Vyhlídalovou, šanci dostával i benjamínek mezi tyčemi Mahďáková. Skloubili jsme zkušené hráčky s absolutními bažanty, kteří drželi basu a táhli za společný provaz. Tehdy jména Snášelová, Poznarová, Salčáková či Češková nikdo neznal a my jsme našli odvahu jim dát šanci. A ony se jí chytly.

Po titulu jste musel radikálně změnit účes. Jak to tehdy bylo?

(smích) Tehdy mě úspěch stál mou hřívu. Hráčky si nás doslova vychutnaly po vítězném zápase s Veselím. Navíc červený přeliv nám dodal velkou image. Moc dobře si vzpomínám, že když jsme chtěli na benzince v Uherském Hradišti koupit doutníky, obsluha chtěla volat ochranku, že byla přepadena skupinou pankáčů. (smích)

Byly tehdy oslavy bouřlivé?

Samozřejmě byly. Slavilo se dlouho do noci nebo spíš až do rána. Všude nás vítali s pohárem mistra ČR, bylo to velmi příjemné.

Potkalo vás ještě něco podobného?

V seniorské kategorii ne, to se snad ani nedá opakovat! Tituly se Slavií Praha, to už nebylo ono. Pak ještě přišlo několik titulů v dorosteneckých a mládežnických kategoriích. Házená se ale začala ubírat trochu jinam, než jsem si představoval.

Co vás na mistrovské sezoně ve Zlíně mrzelo?

Zklamáním pro mě bylo, že i přes sliby z radnice nás nenechali hrát Champions league. Z toho důvodu jsem si tenkrát postavil hlavu a odmítl pokračovat. Bohužel ekonomika klubu byla špatná, nastal velký vyprodej hráček a z mistrovského týmu nezůstalo nic. Po třech měsících jsem se na žádost mančaftu, což bylo krásné, k týmu vrátil a podařilo se jej dostat ze dna až do semifinále play-off.

Jak se ve vašich očích vyvíjí interliga? Roste její kvalita či klesá?

MOL liga šla hodně dolů. Je to dané ekonomikou, neboť chybí střední generace, v neposlední řadě hráčky nemají své cíle. Právě odchod nejlepších do zahraničí by měl být cestou ke zvýšení výkonnosti. V některých klubech navíc panují spíše osobní a rodinné ambice, než dostat klub nahoru. Proto je tu nestabilita celého házenkářského prostředí. Každý se stará jen o sebe, přátelství a kamarádství zmizelo. Za mě, když jsme někam přijeli, bylo první, jak nás pohostit. Dnes tento pěkný obyčej udržuje jen hrstka bláznů. Bylo normální, že po zápase musely hráčky na vedení čekat, a bylo jedno, jestli jste vyhráli nebo prohráli. Dnešní neštěstí sportu jsou sociální sítě, vše ubírá jinam, než by mělo. Když jsme za nás chtěli zařadit mladou hráčku do týmu, musela něco ukázat, přesvědčit, že na to má. Prostě jezdit, jak se říká, po zadku. Když dnes vidím, kdo může ligu hrát, tak je mi do pláče, je to k zbláznění. Přeběhni hřiště, hoď na bránu a jsi hráčka, které ještě zaplatíme. Hrozné, tak se dále neposuneme.

Trénink plavání v bazénu je nenahraditelný, tvrdí předseda triatlonového klubu

Zlín se poslední dobou výsledkově trápí. Proč?

To si musí v Zlíně vyřešit sami. A po pravdě oni to dobře vědí, jen si to nechtějí přiznat. Postavení všech týmů je neadekvátní podmínkám. Jak je možné, že dorostenecké kategorie totálně propadají, když v žačkách jsou mistry republiky? Ale já do tohoto nechci šťourat.

Proč se v posledních letech nedaří najít žádné talenty?

Zlín vsadil na mládí, ale ty bez zkušeností nemůžou uspět. Nemá střední generaci, hráčky končí příliš brzy, buď kvůli práci nebo zdraví. Přece nemohou 18leté holky táhnout interligový tým, to je nesmysl! Do roka mají všechny za sebou nějakou operaci, protože mladý organizmus to prostě nevydrží. Navíc se hlavně naučily fungovat v pokřiveném režimu, kdy napřed dostane peníze a až potom ukazuje, co umí. Absolutní absurdita.

Proč nyní házenkářky končí kariéru tak brzy?

Je jiná doba. Házená není až tak lukrativní a ani není tolik vidět v médiích, což znamená méně sponzorů, financí do klubů. Hráčky se tak raději věnují své práci, která jim přináší jistoty. Při dnešním systému přípravy být 11 měsíců v zápřahu, to není nic s medem. Chybí vůle a odhodlání něco dokázat, když za to hned na začátku něco nedostanu.

Pomohl by vznik nějakých vrcholových házenkářských center, jaká byla kdysi?

Centra existují, ale nejsou se schopna domluvit. Nevychází z nich to, co by mělo. Hráčky nesplňují žádná kritéria jak při vstupu, tak i výstupu. Svaz přitom vytvořil výborné podmínky jak pro centra, tak i pro reprezentační výběry.

Dvakrát jste už měl našlápnuto zpět do Zlína. Proč to tehdy nedopadlo?

Opakuji se, je jiná doba. Já bohužel řeknu každému, co si o tom myslím, ale veřejně se vracet k tomu nemá smysl. Zlín měl díky práci Dušana Poloze nakročeno k titulu. Osobní ambice ale zvítězily a nakonec z toho byla jen brambora. Víc o mých návratech je zbytečné diskutovat.

Nedávno jste měl velký zdravotní problém. Jak moc to změnil váš pohled na život a hlavně na házenou?

Bylo to včasné varování, ať zabrzdím, takové to ty ty ty! Změnilo mě to hodně, spoustu věcí jsem přehodnotil, na vše se dívám jinak, snad rozumněji, víc si všeho vážím. Jen ten házenkářský svět se změnil. Vítězí vlastní zájmy, schází úcta k lidem, co něco dokázali. Prostě prostředí je jiné, zejména každý myslí sám na sebe.

Měl byste chuť si opět trénovat nejvyšší soutěže?

Já se vrátil k dětičkám, strašně mě to s nimi baví. Každý trénink vidím, že nedělám zbytečnou práci. Miluji jejich reakce a radost z každého dílčího úspěchu, gólu. Škoda jen dnešních událostí, že se svět zastavil a těžce se bude vracet zpět. Asi to už nebude tajné, ale ještě si interligu, pokud se v příští sezóně rozehraje, zkusím. Měla by to být velká výzva, na kterou se těším. Moc chci pomoc stabilizovat herní i jinou úroveň HK Hodonín.

Stále máte jen trenérskou třídu B, ta požadována nejvyšší vám chybí. Proč?

Já si užil krásné roky s juniorskou reprezentací, tehdy se to ještě tolerovalo. A licenci jsem studoval, ale nebylo možné skloubit cestování do Prahy na úkor práce a závazku v klubu. Něco bych hodně ošidil a to jsem nechtěl.

Jak moc se změnilo trénování v nejvyšší soutěži? Není současná mládež zhýčkanější?

Je to víc vědecké, já jsem stará škola, kde výkon jednotlivce musí zapadat do celku. Měl jsem dost velkou školu od trenérského barda Jirky Zerzáně.

Volejbalisté Fatry chystají venkovní hřiště. Trénovat začnou v květnu

Co říkáte na výkony a výsledky národního týmu pod trenérem Bašným?

Dokázal stabilizovat výkony ženské reprezentace a na některé zápasy je opravdu radost se dívat. Sázka na hráčky ze zahraničních lig se mu vyplatila a je vidět, že všechny hrají ve svých klubech důstojné role. I zapracovávání talentů do týmu je jistě správná volba. České reprezentaci jistě sluší to, že už nejsme žádní otloukánci jak v Evropě, tak i v světě. A všichni nás dnes musí brát s respektem. Mělo by to být motivací zejména dalším generacím.

Na jaký nejšílenější zápas kariéry vzpomínáte?

Bohužel je ve spojitosti se Zlínem. Hrál jsem tehdy se Slavií ve Zlíně čtvrtfinále Českého poháru a v poločase jsme prohrávali o 13 branek. Byl jsem na prášky a asi si dovedete představit, co se v šatně dělo. Manažer Slavie pan Toman byl stejně jako my v šoku a na protest tehdy odešel z haly. Když jsme mu pak oznamovali, že jsme utkání ještě o pět gólů vyhráli, byl v šoku podruhé. (smích)