Rodák z Uherského Hradiště, který pětkrát startoval na evropském šampionátu juniorů a kadetů a doma má několik medailí z mládežnického mistrovství republiky, pomohl nováčkovi z Hodonína k historickému postupu do play-off.

„Vím, že už nemusím nikomu nic dokazovat. Moje motivace je v tom, že chci pomáhat mladším hráčům. Stolní tenis nehraji pro peníze, ale že mě pořád baví. Na druhé straně nechci prohrávat, proto se snažím poctivě připravovat,“ říká vicemistr republiky s Mokrými Lazci a bronzový medailista z mistrovství juniorů družstev v roce 1997 v Topoľčanech, jenž působil také v Německu.

Rodák z Uherského Hradiště je společně s dalším veteránem Tomášem Sadílkem jediným zástupcem Zlínska v nejvyšší mužské stolně-tenisové soutěži. Za zelenými stoly si to užívá i v době pandemie koronaviru.

Jaká je vlastně vaše role v týmu?
V extralize jsem začínal už ve čtrnácti letech, kdy jsem dostal šanci v Havířově. Nyní je v podobné roli mladý Štěpán Brhel. Hlavně kvůli němu jsem do Hodonína přišel. Na trénincích se mu dost věnuji. Já už jsem s ping-pongem na nějakých pět nebo šest let přestal, vůbec jsem nehrál. Už jsem ani nevěřil, že si extraligu ještě někdy zahraji. Byl bych ale radši, kdyby už měl Štěpán takovou úroveň, aby mohl pravidelně hrát každý zápas a já to mohl jenom řídit z lavičky. (úsměv)

Zapojujete se v klubu i jako trenér?
Hodonín je rodinný klub, vztahy jsou tady výborné. Když je potřeba pomoct a zaskočit, nemám problém. Hlavní trenér je Jara Mikeska, když toho má moc, občas zaskočím. Vypomůžu hlavně jako sparingpartner.

Odchovanec Uherského Brodu Hynek Kůdela chytal také ve Francii a Norsku.
Hokejový brankář Kůdela získal titul se Vsetínem a také se svým otcem!

S Hodonínem jste postoupili do play-off. Je to pro vás velké překvapení?
Pro mě to není úplně překvapení, na druhé straně to nebyla ani povinnost. Byl to spíš náš cíl dostat se do play-off. Tím, že jsme se tam nakonec probojovali, je samozřejmě veliký úspěch pro celý klub i Hodonín. Jen je škoda, že nám nevyšly dva nebo tři zápasy, ve kterých nám chyběl míček k tomu, abychom je vyhráli a v tabulce mohli být výš. Tím bychom se ve čtvrtfinále vyhuli suverénnímu Ostrovu. Hradec Králové skončil před námi u pouhé dva body, což je jenom jedna výhra.

Ve čtvrtfinále proti vítězi základní části z Havlíčkova Brodu, který neztratil ani bod, můžete jenom překvapit, že?
Určitě. Havlíčkův Brod je obrovský favorit, my nemáme co ztratit. Pro nás jsou zápasy s ním pouze za odměnu. Stát se v nich ale může cokoliv. Kór v dnešní době. Kdyby onemocněli jeden, dva hráči, sestava nebyla kompletní, bude všechno jinak. Taky se hraje na stole a začíná se od nuly.

Jak si užíváte účinkování v extralize v době pandemie? Jste rád, že můžete hrát, i když drtivá většina soutěží stojí?
Nevěděl jsem, co od toho čekat. Situace je nepříznivá, nevyvíjí se úplně dobře. Asi ne každému se líbí, že se hraje. Na druhé straně pro spoustu kluků z extraligy je sport jediným živobytím, takže kdyby se nehrálo, byl by to pro ně velký problém. Proto jsem strašně rád, že můžeme byť za velmi přísných hygienických opatření a podmínek hrát. Pravidelně se testujeme, všechna nařízení dodržujeme. Myslím, že to funguje.

Když jste se stolním tenisem začínal, žádná pandemie nebyla.
To je pravda (úsměv) S ping-pongem jsem začal v šesti letech ve Véskách, kde mě vedl taťka. Postupně jsem se ve všech mládežnických kategoriích dostal do reprezentací. Hrál jsem za kadety i juniory, objel několik mistrovství Evropy, získal medaile na domácím národním šampionátu. Ve třinácti jsem střídavě trénoval ve Véskách a v Hluku, pak jsem šel za lepšími podmínkami do Havířova, kde je středisko vrcholového sportu.

Talentovaný běžec Tomáš Habarta (vpravo) s trenérem Ivanem Resslerem.
Atlet Habarta si ke svátku nadělil mistrovský titul. Zlato získala i Mitanová

A jak jste už říkal, ve čtrnácti letech hrál na severu Moravy extraligu.
V Havířově jsem chodil na střední školu a hrál ping-pong. První profesionální smlouvu jsem dostal v osmnácti letech. Byl jsem v Mokrých Lazcích, což je malý klub kousek od Opavy. Tehdy tam byl velice silný mančaft. Odehrál jsem tam tři sezony. V extralize jsme byli druzí. Já potom odešel do Německa.

Byl to pro vás velký skok?
Působil jsem poblíž Frankfurtu, hrál jsem druhou Bundesligu za Regensburg. V týmu se mnou byl mimo jiné spoluhráč, který zároveň plnil roli druhého trenéra u bundesligového Gonnernu (v sestavě s Bollem, Rosskopfem či Heisterem) a trenéra velkého tréninkového centra ve Frankfurtu. Díky němu jsem měl možnost v tomto centru trénovat a postupně se propracovat až do samotné tréninkové skupiny Gonnernu. V době, kdy se Jorg Rosskopf zotavoval ze zranění lokte, jsem za ním jezdil třikrát do týdne a dva měsíce v kuse brzy ráno kvůli čtyřiceti minutách tréninku. I díky tomu jsem však poté měl možnost zůstávat na trénincích skupiny s hráči jako Boll, Keinath, Heister, Gavlas, připravovalo se zde také několik čínských borců. Pamatuji si také mladého Patricka Franzisku, již tehdy se o něm mluvilo jako o velkém talentu

Proč jsou Němci dlouhodobě tak úspěšní?
V Německu jsem začínal v roce 2001. Obrovská spousta věcí se ve stolním tenisu od té doby ale změnila. Někdy mi připadá, že hraji jiný sport než tenkrát. Podle mě je důležité, aby hráč věděl, proč vlastně do zahraničí odchází. Pro většinu představuje Německo hlavně významnější zdroj příjmů, stávají se z nich pak vlastně takoví “pendleři”, to na samotné výkonnosti pochopitelně moc nepřidává. Na druhé straně hráč si někdy spoustu věcí uvědomí až po samotném odchodu za hranice a v několika směrech jej to může pozitivně nakopnout. Já osobně mám respekt zejména ke klukům nebo holkám, kteří zamíří do Německa primárně kvůli tréninkové přípravě. Jsem toho názoru, že za výsledky hráče nese zodpovědnost hlavně jeho trenér. Ten by měl hráčům předávat nejdůležitější informace, rady, tipy. Zde vidím mezi námi a Němci ten největší rozdíl. Musím však říci, že k mírnému progresu v tomto směru dochází v posledních letech i v českých podmínkách.

Jak vzpomínáte na působení v rodném kraji, kam jste se vrátil z Německa?
Bylo to hezké období. Pod hlavičkou Avex Zlín jsem hráli v Hluku mužskou extraligu oddíl. Pak jsme byli Matve Uherský Ostroh. Bohužel sponzoři skončili, nechtěli dál sport platit. Proto jsem se i já rozhodl kariéru ukončit. Přinutila mě k tomu situace. Pouze ping-pong by mě neuživil.

Stanislav Sadílek patřil k velkým fotbalovým talentům. V dorostu nosil sešívaný dres Slavie.
Hrál s Panenkou, střílel góly za Slavii. Nyní Sadílek sleduje v lize vnuky

Jak vám bylo bez stolního tenisu?
Nějakých pět nebo šest let jsem na pálku vůbec nesáhl. Měl jsem jinou práci, zájmy. Až mě přemluvil kamarád, abych jim pomohl vyhrát třetí ligu, tak jsem na dvě sezony odešel do Plzně. Výkonnost jsem měl ale vyšší, takže mě přemluvil další kamarád, ať vypomůžu Borové, což je klub z východních Čech. Podařilo se nám postoupit do první ligy, následně jsem ale přešel do Hodonína, kde kroutím čtvrtou sezonu.

Čekal jste, že se týmu bude tak dařit?
Moc ne. Neměli jsme žádné velké ambice. Chtěli jsme v klidu hrát první ligu, ale hned v první sezoně jsme postoupili do extraligy. Klub ale tehdy nebyl na nejvyšší soutěž mužů připravený. Proto jsme po ročním působení přenechali licenci Chebu a zase hráli první ligu. Tu ale znovu vyhráli a zase jsme v extralize. (úsměv)

Nemrzí vás, že jste společně s dalším veteránem Tomášem Sadílkem jediní dva borci ze Zlínska, kteří hrají nejvyšší soutěže?
Samozřejmě je to málo. Společně patříme do generace hráčů, která vyrůstala v Hluku, kde tomu tehdy šéfoval ředitel uherskohradišťského gymnázia Botek. Ten tady vytvořil perfektní podmínky. V té době v Hluku hrála spousta talentovaných hráčů, spousta mládežnických reprezentantů, kteří pro klub, obec i celý region vlastně sbírali úspěchy. Nyní podobný oddíl v kraji, který by to v dospělých kategoriích dokázal posunout dál, schází.

Co s tím?
Strašně moc mě to mrzí. Je mi líto, jak to tady dopadlo. V hlavě ale mám takový plán, že až nebudu aktivně hrávat, rád bych na Uherskohradišťsku vytvořil nějaký kroužek nebo oddíl, který by zase pozvedl stolní tenis v regionu. Potenciál tady je, jenom je potřeba někoho, aby někdo se zkušenostmi s mládeží pracoval, věnoval se jí. Dokonce už jsme nějaký projekt připravovali, ale kvůli covidu se všechno zastavilo. Až se situace zlepší, nařízení rozvolní, určitě se k tomu vrátíme. Chceme spolupracovat se školami. Snad se nám to podaří realizovat, dotáhnout do konce.