Předvedl výtečný výkon a mezi svými vrstevníky z celé republiky skončil na výborném třetím místě.

„Každého rodiče jistě potěší, když jeho dítě slaví úspěch. Na Matyáše jsme hrdí a jsme rádi, že jsme se na druhý den závodu přijeli podívat a byli jsme u toho. Vzhledem k tomu, že jsme neznali výsledky poslední disciplíny běhu na tisíc metrů, tak nás vyhlášení Matyho na třetím místě opravdu překvapilo,“ uvedla maminka šikovného závodníka Lucie Bartošová.

Hrdí rodiče svého syna po parádním úspěchu zaslouženě odměnili. „Cestou z Olympijského víceboje jsme se stavili na večeři v Mekáči, což je místo, kam jezdíme za odměnu. Syn miluje zmrzlinu, a tak dostal ještě několik kelímků jeho nejoblíbenější. A samozřejmě i čas strávený na X-boxu byl mnohem delší,“ přiznává s úsměvem.

Republikového finále se zúčastnilo celkem osm dětí ze Základní školy Polešovice. Čtyři dívky a čtyři kluci měli jako jediní z Uherskohradišťska možnost reprezentovat okres.

„Bylo to dílo štěstěny, neboť naše škola byla vylosována ze škol, které se projektu zúčastnily, ale do republikového finále se jim probojovat nezdařilo,“ vysvětluje Bartošová.

Nivnický zápasník Filip Jozefák získal na mistrovství České republiky kadetů v řeckořímském zápase bronz.
Parádní úspěch. Nivnický zápasník Jozefák získal na mistrovství republiky bronz

Matyáš Bartoš skončil ze všech nejlepší, když jako jediný získal cennou medaili.

„Asi se u něj sečetly a projevily geny od všech našich předků,“ míní maminka. „Náznaky sportovních dovedností máme napříč našimi rodinami, ale Matyáš je nejzapálenější a možná nejnadanější,“ má jasno.

Talentovaný chlapec ze Slovácka se na finále víceboje nijak speciálně nechystal.

Jenom po otevření školy opět docházel na atletickou přípravu, trénoval pod vedením trenérky a nyní i třídní učitelky Renaty Šimkové.

„Přes prázdniny měl různorodé aktivity. Jezdil na kole, hrál tenis, fotbal, chodil plavat. Jediná cílená příprava byla v podobě asi čtyř dnů před závodem, kdy se učil lépe skákat přes švihadlo. Hlavním mottem trenérky totiž bylo „Jedeme si to hlavně užít“, říká Bartošová.

Nejsilnější disciplínou jejího syna byl hod. V něm se mohl pochlubit prvním místem a délkou 42,5 metru. Dále se mu dařilo ve skoku do dálky, trojskoku, běhu na šedesát a tisíc metrů, kde byl druhý nebo třetí. „Další disciplíny, jako hod medicinbalem, shyby, kliky a leh-sed mu šly taky celkem dobře, ale nejvíce ho potrápilo švihadlo,“ pronesla Bartošová.

I když se vážanskému mladíkovi v atletice náramně daří, bere ji stejně jako florbal, stolní tenis, tenis či cyklistiku jenom jako doplňkový sport.

Vysokou výkonnost potvrdily sestry Klára a Tereza (vlevo) Studničkovy. Šikovné závodnice dokázaly proměnit všechny své starty v umístnění na stupních vítězů.
Na posledním pohárovém závodu v Týně nad Vltavou dominovaly sestry Studničkovy

Jinak dál zůstává věrný fotbalu. „Snažíme se ho podporovat ve všech jeho činnostech, ale rozhodnutí kam bude směřovat své sportovní ambice si musí učinit sám,“ ví dobře maminka.

„Je pravda, že dosaženými výsledky se sám motivuje k tomu, aby se atletice více věnoval. Myslíme si, že pokud bychom ho nutili, mělo by to spíše opačný efekt,“ ví dobře.

Matyáš Bartoš si fotbal vybral už v předškolním věku. Nejprve jej rodiče vozili do Boršic. Po ukončení první třídy ale přešel do Starého Města.

Dres Jiskry nosí i teď, kdy nastupuje za mladší žáky. „Nejčastěji nastupuje na pozici středního záložníka, kde se snaží úročit svoji běhavost, ale pevné pozice ještě kluci nemají,“říká Bartošová, která má doma ještě čtrnáctiletou dceru Natálku.

Nadaný chlapec až doposud fandil Realu Madrid. Po návratu oblíbence Cristiana Ronalda ale přeje Manchesteru United. Z českých fotbalistů je jeho vzorem Tomáš Souček, z atletů je to zase oštěpař Jan Železný.

Právě k těmto borcům Bartoš vzhlíží, chtěl by se jim v budoucnu alespoň přiblížit. Kariéru mu ale narušila pandemie koronaviru. Kvůli celosvětové nákaze byl několik měsíců bez zápasů a společného tréninku. „Maty pandemii zvládl docela dobře,“ je přesvědčená.

„Sport jsme se snažili nahradit každodenními procházkami, plněním úkolů do tělesné výchovy a také sám se snažil cvičit,“ pokračuje.

„Samozřejmě kolektiv mu chyběl, ale výhodou bylo, že ve Vážanech, kde bydlíme, máme za domem, fotbalové hřiště a novou umělku, kde během pandemie trávil hodně času. Pokud to bylo možné, tak tam chodil i se spolužáky ze třídy a kamarády,“ zakončuje povídání.