Sportovcem desetiletí se člověk nestává každý den…
Jsem opravdu moc překvapený. Deset let je hrozně dlouhá doba a Uherské Hradiště má spoustu výborných sportovců, proto si moc vážím, že jsem tohle ocenění získal.

Jak vlastně vzpomínáte na své působení ve Slovácké Slavii, na úspěchy, než jste zamířil do velké atletiky do Prahy?
Asi největší úspěch byl, že jsem vůbec s atletikou začal. Dostal jsem se k ní po vzoru své sestry, přidal jsem se do její tréninkové skupiny k Aleši Maňáskovi. Tím to všechno začalo, nebýt těchto lidí, tak tady teď nestojíme.

Vaše úspěšná kariéra pak pokračovala v pražském Olympu, už ale skončila, že?
Přesně tak. V roce 2016 jsem si totiž utrhl achillovku a musel jsem s atletikou skončit.

U sportu jste zůstal i po skončení kariéry?
Achillovka je sešitá a na rekreační sport to jde, takže si občas jdu zaběhat, zajdu si ze staré rutiny do posilovny a sem tam si zahraji badminton. To je ale tak všechno, času totiž není mnoho, protože musím pracovat (smích). Živím se jako obchodní zástupce u jedné firmy v Dobříši.