Z nejlepších hráčů jsou dnes velké mezinárodní hvězdy, na profesionálních turnajích se hraje o milionové odměny, televizní přenosy trhají rekordy ve sledovanosti. O tom, že šipky jsou ve světě i v Česku na nebývalém vzestupu, asi netřeba polemizovat. Stačí se podívat na zájem veřejnosti o amatérský Gambrinus Cup, do kterého se v minulém ročníku zapojilo téměř čtyři tisíce lidí.
Ale jak to tak bývá, s rostoucí oblíbeností přibývá i kritiků. Podle nich házení kousků wolframové slitiny na sisalový či elektronický terč v žádném případě není sportem. Jde prý o hospodskou zábavu, k níž není potřeba žádných zvláštních fyzických dovedností.
Ano, obzvlášť v minulosti platilo, že elitní šipkaři postavou rozhodně nepřipomínali štíhlé atlety, kterým v těle hraje každý sval. Jenže časy se mění. Kritiky by možná překvapilo, že i profesionální hráči šipek dnes čím dál častěji řeší fyzickou přípravu, mentální trénink i výživu.
Je nutné se hýbat
„Mladí hráči už to mají tak, že je potřeba pustit se i do něčeho navíc. I posilovna nebo běh můžou znamenat výhodu proti hráčům, kteří to nedělají,“ řekl nejlepší český hráč Karel Sedláček v rozhovoru pro Deník. On sám se posilovně nevyhýbá, chodí i plavat a celkově se snaží udržovat v kondici.
Proč? Je to jednoduché – ač šipky fyzickou náročností rozhodně nepřekonají tradičnější sporty, nejde o disciplínu pro gaučové povaleče. Turnaje často trvají celý den, člověk musí být celou dobu připravený, uvolněný, rozhýbaný. „Nejhorší je sedět někde zvadle u stolu,“ připomíná Sedláček základní šipkařské pravidlo.
To neplatí jen pro profíky, ale i pro amatéry. Například pro účastníky Gambrinus Cupu, jehož třetí ročník už klepe na dveře. I hospodský hráč zjistí, že mu to jde mnohem lépe, když se rozcvičí. „Člověk musí být hbitý, čerstvý, musí mít energii,“ radí Sedláček, účastník světových šampionátů a hráč na profesionálním okruhu PDC.
Čistá hlava je výhodou
S tím jde ruku v ruce i otázka konzumace alkoholu. Pivo k šipkám patří, to je bez debat, ale nic se nemá přehánět. Ostatně i pořadatel Gambrinus Cupu upozorňuje na to, že za odpovědnou konzumaci považuje dvě piva za večer.
„Podle mě je v obrovské výhodě ten, kdo hraje s čistou hlavou a je na to od začátku kariéry zvyklý,“ myslí si Sedláček. Na amatérské úrovni samozřejmě není třeba být tak striktní. Sklenka na uklidnění pocuchaných nervů může začátečníkovi pomoci, jen je třeba mít na paměti, že dobré hraní šipek vyžaduje dokonalou koordinaci těla a zraku, stejně jako pevnou psychiku.
Je pravda, že někteří šipkařští titáni let minulých šli zcela opačnou cestou, například bývalý světový šampion Andy Fordham na to také krutě doplatil. A naopak legendární John Lowe už v 80. letech dbal na životosprávu.
Výsledek? Stal se mistrem světa ve třech různých dekádách a symbolem hráčské dlouhověkosti.
Trenéři? Zvolna jich přibývá
Zatímco v jiných sportech je funkce trenérů nezpochybnitelná, u šipek zatím zdaleka nejde o samozřejmost. Tradice spíš velí okoukávat správné (i nesprávné) postupy od zkušenějších hráčů a učit se metodou pokus-omyl. I v tomto směru ale postupně dochází ke změnám.
Tréninku a hernímu poradenství se věnuje řada bývalých předních hráčů, například Paul Nicholson, Glen Durrant či Wayne Mardle. Právě posledně jmenovaný je hlasitým propagátorem propracovanějšího přístupu k tréninku.
„Za mých hráčských časů žádní trenéři nebyli. Teď ale máme k dispozici spoustu analytického materiálu. Lidé chtějí vědět, proč přesně jejich šipka letěla příliš nízko a doleva, nebo nahoru a doprava,“ řekl Mardle pro list The Guardian.
„Láme mi srdce, když slyším některé současné skvělé hráče říkat, že trenéra nepotřebují, protože házení šipek je přirozená věc. Jde o zpátečnické myšlení,“ domnívá se. „Třeba v golfu mají všichni trenéry, profíci i amatéři. V šipkách to brzy také zdomácní,“ dodal Mardle.
Wayne Mardle radí, jak se zlepšit v šipkách:
Pro zajímavost: kdyby jste chtěli poradit od tohoto pětinásobného semifinalisty mistrovství světa a nyní televizního komentátora, zaplatíte mu 200 liber (tj. přes 5500 korun) za hodinu. Z elitních českých šipkařů se tréninku méně zkušených hráčů věnuje třeba Pavel Jirkal ze známého pražského klubu Ajeto.
Ano, šipky jsou v lecčems odlišné od tzv. velkých sportů. Lze je začít hrát v libovolném věku, nevyžadují drakonické tréninkové dávky, zůstávají v dobrém slova smyslu „lidové“. Kdo je ale chce hrát pořádně, ať už v hospodě za rohem nebo na profesionálním pódiu, měl by k nim přistupovat odpovědně. Výsledky se dostaví. Zkuste ZDE zaregistrovat svůj tým do už zmíněného Gambrinus Cupu a prověřte své dovednosti.
Jsou tedy šipky zábava, nebo sport? Nejlepší odpověď zřejmě je, že tyto dvě věci se přece nevylučují.
