Ti nejlepší z nich navíc pravidelně nastupují za reprezentaci. Hlavní zásluhu na tom má renomovaný trenér Petr Franta, který se po dlouholetém působení v Německu vrátil zpět domů a společně s Dušanem Pavlíčkem se stará o sportovní růst mladých slováckých mušketýrů.

Začněme úplně od začátku. Jak jste se vlastně k šermu dostal?

K chladným zbraním jsem tíhnul odmala, i když rodiče to vůbec nechápali. A když jsme se pak z mých rodných Nedakonic přestěhovali do Hradiště, tak jsem zjistil, že kousek od místa, kde bydlím, je oddíl šermu. Tak jsem se tam zašel podívat a konečně jsem našel, co jsem hledal. To mi bylo třináct let.

Říkáte, že jste začal ve třinácti letech. Nebylo to pozdě?

Jen relativně. My vesničtí kluci jsme totiž byli dobře připravení. Lezení po stromech, běhání po lese a po kopcích, fyzička byla dobrá.

Kdo se vás v šermu v Hradišti ujal?

Byl to pan František Kříž, který si se mnou užil. Byl jsem totiž spíš takový svérázný, poslouchat něčí rady a pokyny se mi moc nelíbilo. Chtěl jsem si vybudovat to svoje a jako by mě to svazovalo.

Jak se na to díváte teď, že vy jste neměl plnění úkolů rád a nyní jste v opačné pozici, kdy to stejné požadujete po svých žácích?

No, myslím, že teď je situace trošku jiná, protože podle mého názoru se to tehdy neučilo dobře. Všechna čest, že to někdo dělal, ale zkušenosti chyběly. Nebylo to takové jako teď, kdy máme zkušenosti ze stáží po světě.

Jak jste byl jako sportovec úspěšný?

Byl jsem sice v reprezentaci, ale bohužel jsem nikdy nereprezentoval. Kolikrát jsem byl v době, kdy reprezentovalo sedm šermířů, čtvrtý v žebříčku, ale prostě na mě nezbylo místo.

To zní poněkud zvláštně. Jaké byly důvody?

Prostě mě nenominovali. A nebo nominovali, jenže mi vzápětí přišel telegram, že se to nekoná. A pak jsem si o těch závodech přečetl v novinách. Dá se říct, že jsem doplácel na pragocentrismus a také na fakt, že jsme tehdy byli jeden stát se Slováky, a když už by pro mě bylo místo, tak tam musel jít Slovák.

Reprezentace tedy byla zakletá, co alespoň nějaké domácí individuální úspěchy?

V dorostu jsem byl mistr republiky v šavli i ve fleretu, nějaká ta medaile byla i v mužích. Bylo ale nepříjemné vědět, že hlavou zeď neprorazím. Kdyby to bylo v dnešní době, tak jsem šel ven.

Jak jste se dostal k trénování?

Dá se říct, že jsem trénoval už od svých šestnácti let při své závodní činnosti. Rukama mi prošla spousta talentovaných kluků, jako byli třeba Hromada, Hons nebo Dvořáček. V pozdější době jsem vychoval spoustu šampiónů, jako byli Honsová, Trubačík či Pavlíček.

Vy jste nepůsobil jen doma, dlouhou dobu jste byl i v Německu, kde jste si udělal výborné jméno…

V Německu jsem byl s přestávkami sedm let. Tehdy se tam dala dohromady internacionální skupina trenérů. Vedle mě tam byli Francouz, Poláci, Litevci, Gruzínci, Rumuni, Bulhaři. Podařilo se nám vychovat i světové medailisty.

Co vás vedlo k návratu, rodinné důvody?

Ani ne tak rodinné, jako spíš nostalgické. Když jsem byl mladý, tak jsem jezdil po turnajích a moc jsem se nevěnoval svým dětem. A když jsem pak měl vnoučata, tak jsem si řekl, že si je užiju. Původně jsem měl v plánu, že si dám dva roky pauzu a pak se vrátím, protože jsem měl velice solidní nabídky z Berlína či Osnabrücku. Potom se to ale všechno vyvinulo jinak. Podařilo se nám to tady velmi dobře rozjet a byla by škoda, abych to opustil.

Hradišťský oddíl jste dostali až do české špičky.

Snopek s Karáskem si vybojovali právo jezdit na světové poháry. Nahoru se velmi dobře tlačí mladí, třeba Habarta je mistr republiky.

Jaké to bylo, vrátit se z Německa, kde jste měl určitě špičkové podmínky, do Hradiště?

Tak musím říct, že to žádný problém nebyl. Devadesátá léta už byla pomalu pryč a už to bylo i tady solidnější. A hlavně: doma je doma. Největší rozdíl je v tom, že zatímco venku jsem byl profesionální trenér, tak tady děláme šerm až po práci. Živím se elektrikařinou a něco máme i tady za trénování.

Kolik vám šerm zabere času? Předpokládám, že rodina si vás asi příliš neužije?

Trénujeme většinou pětkrát týdně a prakticky každý víkend jsme na závodech. Pryč nejsem pouze v červenci a přes Vánoce. A co na to říká rodina? Ta už si zvykla, co jí zbývá. (smích) Ale myslím, že je lepší, když jsem pryč, než kdybych seděl v hospodě.

Zbývá vám ještě čas na nějaký koníček?

Rád chodím na výšlapy, vůbec mám rád přírodu. A ještě košt vína. Rád si občas dám dobré. A samozřejmě nesmím zapomenout na vnoučata.

Pojďme zpátky k šermu. Kdo z vašich svěřenců vám v současnosti dělá největší radost?

Mirek Snopek, to je taková stálice, slušně nahoru jde Habarta a po zdravotních problémech Zochr. A ještě musím vzpomenout patnáctiletou Kapustovou, která nešermuje dlouho, ale má úspěchy a hlavně má chuť. Brzy určitě bude ve špičce. Všichni ale potřebují víc trénovat. Jak jsem říkal v úvodu, my z vesnice jsme dřív byli fyzicky připravení, dnešní děti nejsou.

Vaši svěřenci patří ke špičce v republice, jak daleko mají k té evropské či světové?

Je to pouze otázka píle a životosprávy! Třeba u Mirka Snopka by to chtělo upravit stravovací režim a přidat na chuti. Má na to, aby se dostal do úzké světové špičky a vozil medaile ze šampionátů. Musí ale chtít!

Kompletní článek najdete v tištěném vydání Slováckého deníku a nově ve službě E-paper.

FOTOGALERIE se připravuje