Daniela Hladíková sice na Slovensku neobhájila titul mistryně světa z minulého šampionátu v roce 2011 v Sarajevu, kde porazila svou velkou konkurentku, Chorvatku Petru Deša, ale s třemi stříbrnými kovy se stala nejúspěšnějším členem naší reprezentační výpravy.

„I když zisk jakýchkoliv medailí na mistrovství světa je jedinečná událost, přinejmenším stejnou radost mám z letošních výsledků. Loni jsem absolvovala onkologickou léčbu, a tak byl nástup k hraní kuželek samozřejmě pomalý, jednak kvůli výpadku v tréninku, jednak i kvůli zhoršené kondici," vysvětluje Daniela Hladíková s tím, že na šampionát jela proto nejistá. Její výkony před ním byly sice dobré, ale nevyrovnané. „Dala jsem si za cíl hru úplně nezkazit, a když to půjde, dostat se do finále," doplňuje úspěšná kuželkářka a maminka devítiletého synka Ladislava. Možnosti české výpravy byly přitom téměř do poslední chvíle nejisté, protože Český svaz zrakově postižených sportovců kuželkářské soutěže finančně nepodporuje. „Nakonec se podařilo získat peníze, které nám umožnily sestavit alespoň kompletní družstvo žen a této významné soutěže se zúčastnit. Na Slovensko jsme tedy jeli v sestavě Ivana Vlachová (slabozrací), Anna Paulusová (se zbytky zraku) a Daniela Hladíková (nevidomí). Doprovodili nás trenéři, Jaroslav Komárek a Zdeněk Paulus," vypočítává Daniela Hladíková.

Nakonec vynesly skvělé výkony celého reprezentačního týmu ČR druhé místo v soutěži družstev. Předběhly jej pouze favorizované Chorvatky. Bronzovou příčku obsadily Rumunky. O další dvě stříbra se postarala Daniela Hladíková. Té v Rakovicích oplatila porážku ze Sarajeva právě Chorvatka Petra Deša. Třetí skončila Polka Regina Szczypiorská. „Největší význam přikládám umístění v soutěži družstev, kde se nejvíce projeví úroveň celého týmu a záleží na tom, aby všichni hráči předvedli hru velmi vysoké kvality. A to se podařilo nám všem, samozřejmě také ale díky vynikajícím trenérům, kteří mají na výkonech hráčů významný podíl. Jejich práce si velmi ceníme," řekla závěrem Daniela Hladíková.

Soutěž zrakově postižených má oproti hře zdravých kuželkářů určité odlišnosti. Hraje se na 120 hodů do plných, dorážka se do soutěží vůbec nezařazuje. Patrné jsou také rozdíly ve výkonech jednotlivých kategorií. Proto se družstva skládají ze zástupců všech kategorií podle stupně zrakové vady, aby bylo srovnání výsledků spravedlivé a vlastně vůbec možné. Stupeň omezení slabozrakých hráčů není tak velký, proto mohou hrát s rozběhem, stejně jako zdraví kuželkáři. Kuželkáři se zbytky zraku a nevidomí hrají bez rozběhu, většinou ze stoje rozkročného oběma rukama. Obzvláště u nevidomých je pak velmi nutná spolupráce s trenérem, který hráči popisuje směr a styl jeho hodů. Nevidomý kuželkář na základě trenérovy navigace upravuje směr hodů a opravuje případné další chyby.