V USK Praha pravidelně trénoval s reprezentanty Helceletem či Juškou, objel evropské mítinky a v Norsku si zazávodil třeba s vycházející hvězdou Warholmem. Dvojnásobný mistr republiky v dálce poslední rok přešel na čtyřstovku, kvůli pandemii koronaviru ale slušně rozjetou kariéru přerušil a z rodinných důvodů se vrátil zpátky na Moravu, kde se baví fotbalem.

Hluk po odehraných devíti zápasech vládne první A třídě. Čekal jste to?
Ano. Od začátku jsem věděl, ze budeme hrát na špici. Hluk má kádr, který patří minimálně do kraje, o to víc mě zaráželo, že některé kluby v přípravě nám říkali něco v tom smyslu, že korona nám už nepomůže. Vím, že to bylo kvůli tomu, že jsme v přerušené a nedohrané sezoně skončili na předposledním místě.

Přesto se to asi neposlouchalo dobře, že?
To ne. Hluk je moje srdcovka. Je to fakt klub, který mám rád. Patří rozhodně výš. Kluci fotbalem žijí, což jde vidět i v týdnu. Všichni si moc užíváme, že se nám daří. Máme super partu. Počínaje od našeho mnohdy zakaboněného hospodáře, přes trenéra, až po posledního fanouška. Přítelkyně si stěžuje, že slavíme po každém vyhraném zápase, což se třeba v atletice vůbec nedělo, takže jsem i rad, že je to teď přerušené. (úsměv) Ale klub jde správným směrem a doufám, že za rok bude v krajském přeboru.

Jakou úroveň má první A třída? Překvapilo vás něco?
Po pěti letech bez fotbalu jsem nevěděl, co od toho čekat. Většina týmů má v kádru spoustu patriotů, takže doma body uhrávají a venku jsou poloviční, což mě fascinuje. Líbí se mi výkony Buchlovic, které doma dokáží potrápit kohokoliv, ale venku naráží. Ale tak to funguje v této třídě u většiny týmů. My máme velkou sílu dopředu. Z devíti zápasů jsme dali 32 branek, to hovoří za vše. Ten tým je tady moc dobrý. Nedám na něj dopustit v žádném ohledu.

Se svými výkony a bilancí jste spokojený? V devíti zápasech jste dal šest gólů a inkasoval sedm žlutých karet.
Šest branek u mě je nad očekávání. (úsměv) Všichni mi říkají uteč a naservíruj to před bránu. Právě to jsou moje úkoly, nikoliv dávat góly. Takže jsem rád, že se mi daří i v tomto ohledu. Druhá věc je, že za zápas mám další dvě až tři tutovky, takže to číslo mělo být ještě vyšší. Ke žlutým kartám se moc vyjadřovat nechci, mám teď největší podíl v klubové kase. (úsměv)

Souhlasíte, že vaší největší předností je rychlost?
Vzhledem k tomu, že mám stovku za 10.7 sekundy, tak když dostanu správný balon, není problém utéct. (úsměv) Samozřejmě ve výši soutěži už je to náročnější. V Uherském Brodu nebo Otrokovicích, kde jsem taky hrál, už na to obránci byli připravení a rozdíl nebyl takový, jako tady.

Štve vás hodně, že soutěž byla přerušená? Věříte, že si ještě na podzim zahrajete?
O přerušení se spekulovalo dlouho. Upřímně jsem rád, že se toho odehrálo tolik. Zároveň si myslím, že už se nic neodehraje. V této pozici jsme půlmistři a zároveň na postupové pozici, což těší hlavně našeho předsedu, který chce jít výš!

Co říkáte na současnou situaci ohledně pandemie koronaviru a s ní spojená opatření?
Ke koronaviru se nechci vyjadřovat. Podle mě to dělá každý. Je ale pravda, že i kvůli němu jsem se vrátil z Prahy a přerušil atletiku, což mě samozřejmě mrzí. Nejsem si jistý, kdy a jestli vůbec se život vrátí ještě do normálu. Sport bez diváků trpí.

Už jste se bavili s trenérem nebo spoluhráči, zda budete trénovat i v šesti lidech, nebo si počkáte až se situace zklidní a opatření rozvolní?
Trenér Jiří Vojtěšek je velmi ambiciózní, on by trénoval i ve dvou lidech. Konečně se mu daří, vyhrává. Přeji mu to, jsem za něj moc rád. Znám jej už dlouho a jsem moc rád, že má konečně po dlouhé době z fotbalu radost. Bylo smutné vidět Hluk na posledních místech a před každým zápasem slýchat věty typu s tímto soupeřem jsme bohužel prohráli.

Jak se udržujete v kondici?
V atletice jsme jeli šest dní v týdnu, jedenáct měsíců v roce. Byl to přísný režim. Žádný alkohol, žádné večírky, přísná životospráva. Takže je to pro mě nezvyk a snažím si rytmus držet. Ale tady na Moravě je to hodně těžké. (úsměv) Atletika mně dala hodně. Vím, jak se fyzicky připravit, regenerovat. Je to něco, co bych bez atletiky a Prahy nevěděl. Věřím, že do budoucna mi to jen pomůže. Lidi tady o tom moc neví …

Atletice se věnujete vrcholově. Fotbal berete jako její doplněk? Dají se oba sporty časově skloubit?
Atletickou kariéru jsem teď přerušil. Okolnosti mě přinutily vrátit se zpátky na Moravu a postarat se o rodinu. Beru to jako součást života. Je to zase jinší etapa a minimálně po dobu koronaviru tady zůstanu. A tady se bohužel atletika na vrcholné úrovni dělat nelze. Ať už zázemím nebo trenéry. Podmínky tady nejsou takové. Je to nezvyk, v této době jsme byli každý rok buď v Africe, na Kanárských Ostrovech nebo v Sierra Nevadě. Jenže jak říká můj kamarád Radek Bihari, život se neptá, ty musíš.

Jaký byl pro vás letošní zvláštní rok z pohledu atletických výkonů a výsledků?
V roce 2020 jsme kvůli koronaviru stihli jen halovou část. Objel jsem evropské mítinky, zazávodil si v Norsku s Warholmem, což je vycházející hvězda, o které určitě ještě uslyšíme. Jenže jako u většiny lidí je i u mě rodina na prvním miste a bylo potřeba se vrátit domů, takže svůj zatím poslední závod jsem absolvoval ve velkém stylu. Ještě tam startoval Pája Maslak.

Kterých z úspěchů si nejvíce považujete?
Kromě evropských závodů a občas nějakého zahraničního mítinku mimo starý kontinent jsem se za těch pět let dvakrát stal mistrem republiky v dálce, kde jsem získal i jiné ocenění. Poslední rok jsem ale přešel na čtyřstovku. V ní pro mě byla vzhledem k olympijským hrám a štafetě daleko vyšlapanější cestička, jenže kdo někdy běhal a trénoval na čtyři sta metrů, tak vlastně nežije. Je to dřina jako blázen. Pan Karas mi vždycky říkal, že čtyřstovka je život v nepříjemnosti. Právě v této disciplíně potřebujete mít naběháno stovky tréninků. Výsledek se projeví až potom. I kvůli tomu mě mrzí, ze jsem měl jen necelý rok přípravy na tuto disciplínu. I tak jsem skončil na loňském mistrovství republiky pátý. Ale kdoví co se ještě stane.

Se kterým reprezentanty jste se v Praze připravoval?
Trénoval jsem s Adamem Helceletem, Radkem Juškou nebo Matúšem Bubeníkem, kteří jsou v atletickém světě hodně známí. To vás přinutí makat na sto procent. Jsem za ně moc rád. Právě tato skupina mi každým dnem dávala jak po sportovní, tak i po té lidské stránce hodně.

Kdy jste s atletikou vůbec začal?
S atletikou jsem začal, když jsem skončil ve Slovácku, kam jsem se dostal právě z Hluku. Je strašně těžké naskočit do rozjetého vlaku. Kluci byli po fotbalové stránce někde jinde. Mně šlo jen běhat. V tom jsem byl někde jinde než všichni hráči a týmy, které jsem mohl poznat. Jenže práce s míčem v té rychlosti byla rozhodující, tam se to všechno ukázalo. Takže jsem zhruba ve dvaadvaceti letech poprvé naskočil do atletiky. Tehdy jsem to ještě střídal. Až o dva roky později jsem se rozhodl jít do Prahy, kde jsem se dal do toho vše. Šel jsem do klubu USK Praha a hned za půl roku se stal mistrem republiky, což bylo celkem zajímavé. Od té chvíle se pár věci pohnulo. V zimě jsem to zopakoval a podle většiny měl slušně nakročeno. Objížděl jsem evropské závody a čekal na nějaký veleskok. Hranice v dálce se počítá kolem osm metrů. Jenže jak to neděláte od malička, nemáte zafixovány pohyby, které jsou v dálce potřeba, tak nemáte šanci. To opravdu není jenom o tom, že se rozběhnete a odrazíte se.

Nikdy jste odchodu ze Slovácka nelitoval?
Byl jsem tam v juniorské lize a hrával i v béčku. Jsem moc rád za tu zkušenost. Nastupoval jsem s kluky, kteří hrají i ligu,. Pro ostatní to je něco normálního, pro mě jako kluka, který přišel z krajského přeboru, to bylo něco neskutečného. Dokonce jsem se dostal i na trénink prvního týmu. Je to paradox, že za pět let v atletice jsem dokázal daleko více než za cely život ve fotbale. Hodně mě těší, ze jsem měl i příznivce, kteří o mě v atletickém světě věděli a fandili mi.

Souhlasíte, že individuální sport je opravdu je jiný než kolektivní?
Je to jiný svět. V něm každou takovou maličkost člověk ocení. Z USK jsem se přesunul do Olympu, což je středisko ministerstva vnitra, kde se připravovali také Berdych, Plíšková, Siniaková, Kvitová a také elitní čeští biatlonisté. To vám dodá motivaci do práce. Rozdíly na té úrovni jsou miniaturní, ale právě to z nich děla takové sportovce.

Máte ještě sny, které byste si v atletice rád splnil?
Když jsem přecházel z fotbalu do atletiky, tak jsem se chtěl dostat na olympiádu, mistrovství světa a Evropy, jenže to samozřejmě chtějí všichni. V atletice jde vidět rozdíl mezi bílými a černými sportovci. Ti druzí mají rychlejší svalové vlákna, víc vydrží, lépe regenerují. To se pak těžko závodí.. Je to snad jediný sport, kde je tady tahle nespravedlnost. Miluji tenis, tam reagujete svými úkony na soupeře, jenže v atletice jste ve své draze, kde si můžete hlídat a rozhazovat jen sám sebe. Všechno ale samozřejmě má své pro a proti.

Co vás nyní živí?
Se sestrou jsme zdědili prádelnu, tak se o to staráme. Těch příjmů mám ale víc. Kdyby mi náhodou nějaký vypadl, ať vyžiji, což teď skrze koronavir je pro všechny asi klíčové.