Mladík z Mařatic, který hájí barvy Ostrožské Nové Vsi, dlouholetou tréninkovou dřinu prodal v posledních měsících. Svěřenec uznávaného trenéra Víta Pjajčíka se nejprve stal v italských Dolomitech na jezeře Santa Caterina mistrem Evropy a početnou sbírku medailí následně rozšířil i na mistrovství světa juniorů a závodníků do 23 let v bulharském Plovdivu, kde společně s kojetínským parťákem Jiřím Minaříkem získal bronz v závodě na tisíc metrů.

„Kdyby mi to někdo řekl před sezonou, tak se mu vysměju do obličeje,“ říká úspěšný český reprezentant. Nyní čeká nejlepšího sportovce okresu Uherské Hradiště přechod do kategorie dospělých.

Když jste s kanoistikou začínal, bylo vaším cílem vyhrávat tituly a získávat medaile?
Úspěch je nejlepší motivací pro člověka a já už na svých prvních závodech získal medaili. Takže u mě to mělo spíš takový postupný přechod. Od těch malých závodů až po ty na světové úrovni. Svůj první titul mistra republiky jsem získal ve třinácti letech na C2. Ten premiérový evropský ve stejné disciplíně jsem slavil tento rok. Tedy o pět let později.

Kdy jste začal věřit, že byste to mohl dotáhnout až do reprezentace a sbírat úspěchy?
Abych byl upřímný, když jsem začínal, tak jsem o žádné reprezentaci ani nevěděl. Nepřemýšlel jsem, že bych mohl být v tomto sportu úspěšný. Prostě jsem makal a ono to všechno časem postupně přišlo.


Čekal jste před letošní sezonou, že byste se mohl stát mistrem Evropy a na světovém šampionátu získat bronz?
V zimě jsem opravdu hodně trénoval. Připravoval jsem se dvakrát denně. Na vodu jsem chodil před školou a potom i po škole, což mi ostatně vydrželo i na jaře a na konci školního roku. Ale kdyby mi někdo řekl, že se stanu mistrem Evropy a dovezu bronz se světového šampionátu, tak se mu vysměju do obličeje.

Který finálový závod byl těžší?
Když porovnám finále na Evropě a na světě, rozhodně mě víc bolelo to světové. Posledních sto metrů jsem byl už totálně zatuhlý. Už jsem to tam tlačil silou vůle. Na Evropě to bolelo taky, ale posledních sto metrů jsem věděl, že to máme.

Jaké pocity jste zažíval krátce po závodě a pak na stupních vítězů třeba při hymně?
Obrovskou radost, tohle nejde asi popsat slovy. Na stupních při hymně se člověk doslova klepe radostí a nemůže ani mluvit. Alespoň to je můj případ. (úsměv)

Měl jste vůbec čas úspěchy vychutnat a oslavit?
Rozhodně měl a byl jsem moc rád, že jsem si to mohl vychutnat s lidmi, co milují stejný sport.

Štve vás, že kanoistika nepatří v Česku mezi nejoblíbenější sporty?
Samozřejmě že mrzí, protože kanoistika je podle mě jeden z nejúspěšnějších sportů u nás. Podívejme se na kluky na K4, Josefa Dostála a Martina Fuksu. To jsou lidi, co mají olympijskou medaili nebo tituly mistra světa a Evropy.



Mrzí vás hodně, že končíte mezi juniory a nyní budete závodit v kategorii do třiadvaceti let?
Minulý rok mi to tak nepřišlo, ale mrzí. Rozhodně bych si to ještě prodloužil.

Bude těžké se prosadit mezi staršími závodníky?
Bude. Myslím si, že i na české scéně to bude těžké.

Vaším novým parťákem bude Antonín Hrabal z Kojetína. Proč jste si vybral právě jeho?
Tondu jsem si vybral, protože jsem s ním jezdil už předtím a sedělo nám to. Navíc budeme spolu v tréninkové skupině, takže si myslím, že to bude výhodné pro oba.

Vím, že už jste domluvený na přestupu do Dukly Praha. Co si od angažmá ve slavném klubu slibujete?
Ano. Příští rok mě čeká přestup do pražské Dukly, kde se bude makat ještě víc než doma.

Za rok vás na Obchodní akademii v Uherském Hradišti čeká maturita. Nepůjde kanoistika trochu stranou?
Budu se snažit, abych kanoistiku omezil co nejméně, ale maturitu člověk musí mít.

Jak složité je skloubit studium s tréninky a závody?
Poměrně ano, ale vždycky to není jen o mně. I učitelé podle mě musí pochopit, že když člověk dělá sport na vysoké úrovni, tak potřebuje individuální přístup. Na mojí škole je velká většina učitelů, kteří mi vyjdou maximálně vstříc. Na druhé straně jsou ale i takoví, kteří sport až tolik nemusí.

A co rodiče? Museli vás ke sportu nebo k učení nutit?
Možná trochu ze začátku, potom mě to ale chytlo tak moc, že prostě bylo těžké přestat. Spíš mě někdy brzdí. Bojí se, že už to přeháním. (úsměv)

Co vás vůbec na kanoistice nejvíce baví?
Když mám nějak rozhozenou mysl, tak mě voda dokáže parádně uklidnit. Přijdu na jiné myšlenky a ty špatné hodím na chvíli za hlavu. Ale musím přiznat, že miluju i tu dřinu, která k tomu sportu patří.



Jak dlouho se jí vůbec věnujete?
Už jedenáct let. Začal jsem už na základní škole, v první třídě, když mi bylo sedm.

Dělal jste dříve i nějaké jiné sporty?
Před kanoistikou jsem se věnoval fotbalu, který mě docela bavil. Můj velký sen bylo hrát za londýnskou Chelsea. To už se mi asi nesplní (úsměv).

Jak velký podíl na vašich úspěších má trenér Pjajčík?
Víťa se mi věnuje už úplně od začátku, takže už jedenáct let. Na mých výsledcích má podle mě větší podíl než já sám. On mi píše plány, je se mnou na každém tréninku, všechno se mnou odjede, odposiluje a odplave. Takže jsem mu nesmírně vděčný za to, že do mě vložil tolik svého volného času.

Čím to je, že se kanoistům Ostrožské Nové Vsi tak daří?
Nevím. Asi je za tím dobrá voda, podnebí, trenéři, možná dokonce i generace. (smích)