Tříměsíčního chlapečka má s přítelem, bývalým fotbalistou a trenérem mládeže Slovácka, Zdeňkem Šturmou. Všechny aktivity tak musela po narození třetího dítěte utlumit, času na práci je velmi málo.

„Než se malý narodil, měli jsme zajetý nějaký režim. Všechno docela fungovalo. Starší děti už se začaly osamostatňovat, do kroužků chodily samy. Teď nám přibyl malý Zdeněček a všechno obrátil vzhůru nohama. Na druhé straně je to moc hezké a musím říct, že si to momentálně nesmírně užívám. Ráda se dětem věnuji a na hlídání je neodkládám někomu jinému,“ říká v rozhovoru pro Deník zlínská rodačka a účastnice olympijských her v Sydney a v Aténách, která zářila hlavně na přeskoku a deset let proháněla světovou špičku.

Dvojnásobná vítězka elitního Světového poháru na přeskoku se zpátky do práce nežene, byť činnost s mladými sportovci a dětmi ji naplňuje a náramně baví.

Pořád platí, že gymnastika je nejméně oblíbená činnost dětí při hodině tělocviku?
Asi jo. (úsměv) Co si budeme nalhávat, gymnastika je opravdu těžký a trošku děsivý sport. Není příjemné, když se točíte hlavou dolů, děláte kotrmelce, stojky, hvězdy a to jsou jenom základy. Na druhé straně kdyby se s gymnastikou začínalo už odmalička v mateřských školách, děti by se v nich všechno naučily a později by se tolik nebály. Za mě by to bylo ku prospěchu úplně všech.

Je to i tím, že gymnastika prostě bolí?
Když se ji správně naučíte, tak zase tak moc nebolí. Důležité je mít dobrého trenéra, který umí děti chytnout tak, aby se nebouchly. Když se občas při pádu udeří, ale není vůbec špatně, protože se zase naučí padat.

Kdo je Jana Komrsková?
Narodila se 6. května 1983 v Roudnici nad Labem, ale od tří let žila s rodiči ve Zlíně. Patří k nejlepším sportovním gymnastkám v české historii. Po celou kariéru byla tuzemskou jedničkou, medaile z domácích šampionátů počítá po desítkách. Jen málo závodnic dokázalo to, co ona. Zářila hlavně na přeskoku, deset let proháněla světovou špičku, v roce 2000 se zúčastnila olympijských her v Sydney, o čtyři roky později startovala také v Aténách. Medaile z vrcholné akce jí sice chybí, ale jednou skončila na světovém šampionátu těsně pod stupni vítězů, v belgickém Gentu ji o bronz připravilo pouhých 37 tisícin bodu. „Ze začátku jsem se s tím vyrovnávala hůře, protože mé výkony posuzovali rozhodčí, lidé, takže v tom byla i politika. Ale s odstupem času si i těch čtvrtých a pátých míst vážím.“ přiznává dvojnásobná vítězka elitního Světového poháru na přeskoku. S kariérou se loučila v roce 2007 sedmým místem v přeskoku na mistrovství světa v německém Stuttgartu. Nyní žije a pracuje v Uherském Hradišti. S přítelem Zdeňkem Šturmou vychovává tři děti (Vojta - 9 let, Linda – 7 let, Zdeněk – 3 měsíce).

Vy jste ale byla díky vašim rodičům v tělocvičně jako doma, že?
Je to tak. Je potřeba říct, že já nejsem úplně typický příklad. Neměla jsem úplně normální začátky. Rodiče, kteří byli trenéři gymnastiky, mě hned po narození brali s sebou do tělocvičny. Bylo to pro mě domácí prostředí. Z toho vyplynulo, že jsem začala cvičit. Kdyby mi to ale nešlo, naši by mě ke gymnastice nenutili. Třeba starší sestra na to nebyla úplně stavěná a nakonec se stala velmi úspěšnou atletkou.

Šlo vám to hned od začátku, nebo jste si stejně jako další dívky musela všechno vydřít?
Určitě jsem v sobě nějaký talent měla. To mně ale jako malé holce bylo úplně k ničemu. Vždycky jsem si myslela, že mi to jde a že jsem dobrá, ale nechápala jsem, když jsem na závodě zacvičila hezky, proč jsem skončila čtyřicátá nebo padesátá. Rodiče šli ale oproti ostatním trenérům jinou cestou. Pomalu a postupně. Nejdříve mě naučili správně dělat základní věci, ze kterých jsme později vycházeli. Naopak soupeřky některé fáze přeskakovaly a kvůli tomu mě porážely. V nízkém věku dělaly těžší věci, tím mě přeskočily. Talent se pak projevil až někdy v juniorském věku, kdy přišly úspěchy na Evropě. Byli jsme z toho překvapeni, byl to pro nás šok, že jsem byla třeba ve víceboji šestá. Až tehdy jsme si uvědomili, že jsme asi opravdu dobří a můžeme konkurovat nejlepším na světě. To mi bylo asi třináct a od té doby jsme pracovali naplno.

Čím vás gymnastika uchvátila?
Vyrůstala jsem v gymnastickém prostředí, trávila jsem většinu času v tělocvičně. Bylo logické, že jsem s ní začala a věnovala se jí. Jiné sporty jsem závodně nedělala, ale rodiče nás k němu odmalička vedli. Bavilo mě mnoho dalších sportů. V rámci všeobecné přípravy jsme chodili plavat, hrát tenis nebo volejbal. Často jsme trénovali i atletiku a v zimě lyžovali.

Mohla jste v kariéře dokázat ještě víc?
Určitě mohla. Na druhé straně z podmínek, ze kterých jsem vzešla, je skoro zázrak, kam až jsme to ze zlínské sokolovny dotáhli. Podmínky nebyly ideální. Kdyby byl systém přípravy v celé republice lepší, mohla jsem mít ještě lepší výsledky. Bohužel jsme všechno řešili soukromě, podpora od státu byla vždycky nízká.

Štve vás, že nemáte medaili z nějaké významné akce?
Dneska už mě to nemrzí, ale tehdy mě to samozřejmě štvalo. Vždycky jsem minimálně ten bronz chtěla, ale zklamání bylo jenom po závodě na tom daném místě, pak už to přebolelo. Ono zase být čtvrtá na mistrovství světa v konkurenci pěti set holek není úplně špatné.

Také zážitky ze dvou olympijských her vám už nikdo nevezme.
Pro nás gymnasty jsou olympijské hry nejvíc. Na obou akcích jsem potkala řadu známých sportovců, velkých hvězd. V Sydney to byl třeba americký sprinter Maurice Green či čínský basketbalista Jao Ming. Celkově pro mne byla olympiáda v roce 2000 větším zážitkem. Poprvé jsem měla možnost závodit pod pěti kruhy, navíc je Austrálie krásná země a uspořádala nádhernou olympiádu. Velkým zážitkem bylo setkání s Janem Železným. Byla to naše největší hvězda, vzor úplně pro všechny. Opravdu jsme k němu všichni vzhlíželi nejenom díky sportovní, ale i té lidské stránce.

Nemrzí vás, že gymnastikou se ani ty nejlepší české závodnice nedokáží finančně zabezpečit?
Mrzí. Nikdy jsem přesně nevěděla, jak jsou na tom závodnice z jiných zemí. Vím ale, že měly často lepší podmínky. Svaz či stát jim pomáhal s bydlením, podporoval je při trénování i při studiu. Já měla to štěstí, že jsem byla nejdřív podporována Ministerstvem vnitra, později jsem požádala o podporu Duklu, která mě vzala pod svá křídla a až do konce kariéry mě finančně podporovala, což bylo fajn. Regulérní výplata to ale nebyla, jenom z toho se vyžít nedalo. Sport jsem prostě celou dobu dělala jenom z lásky k pohybu.

Gymnastika v minulosti patřila mezi nejúspěšnější sporty. Není v posledních letech ale na ústupu?
Nejen u nás se to pořád mění. Když jsem byla malá, mezi absolutní špičku patřily například Rumunky. Dnes mají mnohem horší výsledky než dřív. Dříve fungovala stará škola. Holky byly zavřené ve středisku, nechodily do školy a rodinu viděly třeba jednou za rok. Jinak neměly skoro žádné volno. Po letech se to i v Rumunsku uvolnilo, přístup se změnil a s tím přišel i jistý úpadek, což ale postupně pozoruji u více států. Každá země měla období, kdy byla na vrcholu. U nás za éry Věry Čáslavské pokračovala tradice Sokola, bylo tedy hodně gymnastek a bylo z čeho vybírat. Věra Čáslavská navíc byla v tomto průkopnicí, vymýšlela nové věci a inspirovala se nejen japonskými gymnasty. Snažila se kopírovat jejich triky. Když jsem já závodila jako malá, na mistrovství republiky nás startovalo třeba padesát děvčat. Postupně nás bylo čím dál méně a zažila jsem i mistrovství republiky, kdy nás bylo v hlavní kategorii třeba jen osm žen. Takže z tohoto pohledu je u nás gymnastika určitě na ústupu.

Ovlivnila vás nějak legendární Věra Čáslavská?
Chvilku trénovala mou mamku, ale znala jsem ji jenom z doslechu. Ona mě prý také registrovala a věděla o mně, ale většinu času, kdy jsem závodila, na tom nebyla psychicky dobře a volila raději soukromí. Až když jsem čekala své první dítě a přijela do Prahy na vyhlášení ceny Sokola, tak jsme se potkaly, pozdravily a prohodily pár vět. Samozřejmě ji obdivuji za to všechno, co dokázala a kolik medailí získala. Dnes je jasné, že už nikdo nedosáhne toho, co ona.

Gymnastika patří mezi sporty, které ovlivňují rozhodčí. Jak těžce jste některé jejich verdikty kousala?
I když to víte, na tohle si nezvyknete nikdy. Věděli jsme, že si rozhodčí vzájemně pomůžou v rámci sousedních států. I přesto jsem vždy naivně věřila, že rozhodčí budou fér, což častokrát opravdu byli, ale v důležitých momentech na velkých akcích se občas přiklonili na stranu soupeřky. V roce 2001 jsem skočila stejný skok jako rumunská závodnice a předvedla i lepší provedení. Přesto dostala soupeřka od rozhodčích nepatrně vyšší známku a já skončila opět čtvrtá. Byla to křivda, měla jsem mít bronz. S takovou realitou bývá těžké se smířit, ale člověk to musí brzy hodit za hlavu a jít dál.

Kariéra gymnastky je poměrně krátká. Do kdy se dá závodit na vrcholné úrovni? Jste stejně jako u krasobruslení pro zvýšení minimálního věku pro účast v závodech dospělých?
Nepochybně je to dobře. Dospělí mají závodit s dospělými a ne s dětmi. Není dobré, když dvaadvacetiletá krasobruslařka soupeří se čtrnáctiletou dívkou. Samozřejmě i mladší sportovci mohou být mentálně na vyšší úrovni, ale pořád jsou to děti. V gymnastice se věková hranice zvedla už dávno. Když jsem závodila na mistrovství světa já, tak byla hranice šestnáct let, což je jenom dobře. Osobně bych to zvedla ještě víc. Většina holek tehdy končila kariéru v jednadvaceti nebo dvaadvaceti letech. Já končila v sedmadvaceti. Bylo to tím, že se mi vyhýbala vážná zranění. Neměla jsem ale ambice závodit do pětatřiceti. Z té dřiny jsem byla strašně unavená. V jiných sportech jste ve 27 letech uprostřed své kariéry, v gymnastice těžce za zenitem. (úsměv) Je to trošku postavené jinak. Dneska se to o kousek posunulo, když se občas podívám na startovní pole, pětadvacetileté holky nejsou žádnou výjimkou. 

Stála jste u zrodu projektu Sporťák v Uherském Hradišti, který rozjela Sportovní agentura Slovácko. Jak jste na tom nyní? Kolika dětem se věnujete?
Máme za sebou třetí ročník, ale teprve první, který jsme začali a zdárně dokončili. Bohužel nám covidová situace projekt několikrát přerušila. Kvůli vládním nařízením jsme museli projekt různě modifikovat a upravovat, aby tréninky splňovaly covidová pravidla. S letošním rokem můžeme být opravdu spokojení. Ukázal nám, jak by to mohlo v budoucnu vypadat a že má smysl se dětem věnovat již v mateřských školách. Všem se naše cvičení líbí. Radost mají děti, učitelky i rodiče. Působíme nejen v Uherském Hradišti, kde se věnujeme asi 350 dětem.

Také máte svůj kroužek.
Je to Přípravka Jany Komrskové. Děti jsou rozděleny podle věku a máme několik skupin. Nejsme oddíl, nejezdíme po závodech. Zaměřujeme se na všestrannou pohybovou přípravu. Věnujeme se základům gymnastiky, atletiky, hrajeme míčové hry. Chceme, aby si kluci a holky vyzkoušeli různé formy pohybu a zjistili, co je nejvíce baví. Jenom mě trošku mrzí, že dětem i jejich rodičům kroužky vyhovují a stačí. Všechno je to formou zábavy. Málokdo má ambice se zlepšovat, makat na sobě, takže děti nejdou do klubů trénovat, ale zůstávají v kroužcích. Z hlediska pohybu je to určitě dobře i tak, ale z hlediska sportu je to špatně. Dětí, které chtějí sportovat a závodit, ubývá. 

Pořád spolupracujete s malými fotbalisty Slovácka?
Teď jsem si dala z rodinných důvodů pauzu, ale hned, jak to půjde, bych se k tomu zase ráda vrátila. Byla to pro mě moc hezká práce. Kluci ve Slovácku jsou zvyklí makat a mohu si s nimi trenérsky víc dovolit. Cítím, že tady má moje práce smysl a snad jsem pro kluky přínosem.