Opora ženského extraligového týmu převzala žezlo po fotbalistovi Janu Dohnalovi, jenž ovládl poslední dva ročníky tradiční ankety. Druhý skončil florbalista Tomáš Olbert, třetí byl pákař Dušan Tesařík.

„Abych byla upřímná, moc jsem s tím nepočítala. Vítězství mě hodně překvapilo,“ prohlásila zkušená stolní tenistka, která si v letošní sezoně připsala třináct výher i skalp Simony Šlehobrové, Olesjy Stachové nebo Anežky Ilčíkové.

Jak vnímáte podobné ankety?
Docela to prožívám. (úsměv) Určitě je to výborná věc. Myslím, že podobná hodnocení jsou důležitá. Motivaci do další práce nemají jenom konkrétní oddíly a družstva, ale také jednotlivci a hlavně nejmenší děti a talenti. Je dobře, že se oceňují i starší lidé, kteří v dané obci nebo městě pro sport něco udělali a dokázali.

Dají se vůbec různé sporty a výkony porovnávat?
Je to těžké. Třeba já vůbec nejezdím po soutěžích a turnajích. V mém věku to ani moc nejde. (úsměv) Hraji jenom ženskou extraligu. Za pár let bych ale chtěla objíždět seniorské turnaje. Pokud mi vydrží zdraví a elán, chci hrát stolní tenis co nejdéle. Někde jsem řekla, že chci hrát do čtyřiceti, ale myslela jsem extraligu. Obrážet turnaje mohu i později. Třeba se dostanu i někam do zahraničí.

Po Anetě Kučerové a Markétě Ševčíkové jste se stala třetí stolní tenistkou, která v anketě v Hluku triumfovala. Čím to je, že se stolnímu tenisu na Slovácku tak daří?
Stolní tenis má u nás dlouhou historii a širokou členskou základnu. K Hluku neodmyslitelně patří. Aneta vyhrála anketu dokonce dvakrát. Je to odchovankyně, kamarádka. Nyní hraje za SK Dobré. Naproti tomu Markéta Ševčíková tady pouze jeden rok hostovala a pak se vrátila zpět do Hodonína. Ale výborných hráčů tady bylo víc. Zmínit musím Andreu Botkovou nebo Karla Bojka.

Jak hodnotíte loňský rok?
Musím se přiznat, že závěr minulé sezony, která končila v březnu, byl špatný. Hrály jsme o sestup, já jsem skončila v nemocnici. Ani jsem poslední zápasy neodehrála. Naštěstí všechno dopadlo dobře. Letošní sezona začala v září a výsledky do konce roku byly výborné. Rychle a nečekaně jsme se zachránily. (úsměv). Máme před sebou ještě čtyři kola, ale sestoupit už nemůžeme. Přitom poslední tři roky jsme vždycky o záchranu hrály do posledního kola. Bylo to napjaté. Vždycky jsem cítila tlak, že prostě musíme. Letos se nám hraje lépe. Hodně jsem překvapila sama sebe. Tým klape a funguje. Třeba minulý rok toho na mě bylo hodně. Cítila jsem, že jsem na všechno sama. Přitom nemám ideální věk, už nejsem zvyklá tolik trénovat, což mi trošku chybí. Na druhé straně se starám i o mladé. Začala jsem se jim víc věnovat.

S letošní bilancí 13 výher a 17 porážek jste spokojená?
Poslední dvě kola byla těžká, úspěšnost jsem si trochu pokazila, ale já na procenta nehraji. Statistiky vůbec nesleduji. S letošními výkony jsem ale hodně spokojená. Několik těžkých zápasů s výbornými soupeřkami jsem prohrála až v pěti setech. Kdo stolní tenis sleduje, tak ví, že ping-pong se za poslední roky hodně změnil. Třeba jsou jiné materiály, plastové míčky. Některá soupeřka mě kvůli tomu vyprasí, ani nevím jak. (úsměv) Ale těší mě, že pořád dokážu hrát s mnohem mladšími hráčkami.

Dokázala jste porazit Šlehobrovou, Stachovou, Ilčíkovou nebo Kapounovou. Kdy se dočkáte výhry nad Vacenovskou, Čechovou nebo Adámkovou?
To je docela těžký oříšek. (úsměv) Letos jsme hrály s béčkem Hodonína a Vlašimí o sestup, ale třeba pro mě bylo velké překvapení, že jsem hned v prvním kole uhrála právě s Hodonínem tři body. V odvetě jsem získala dva, když jsem jeden zápas blbě ztratila v pěti setech. Ale docela se nám dařilo i ve čtyřhře s Lindou Záděrovou. Hlavně mě však potěšila výhra nad Šlehobrovou, která dva roky zpátky skončila na mistrovství republiky třetí. Taky mě těší, že porážím mladé holky, které jenom studují a hrají stolní tenis, kdežto já mám na krku dvě děti a celou domácnost.

Souhlasíte, že úroveň ženské extraligy jde nahoru?
Souhlasím. Extraliga je nejkvalitnější za posledních deset let. Ze zahraniční se domů vrátily špičkové hráčky a olympioničky. Výkonnost jde hodně nahoru, proto je u nás v Hluku těžké udržet nejvyšší soutěž. Na rozdíl od soupeřů si nemůžeme dovolit kupovat drahé hráčky, sázíme na vlastní děvčata. Všechno záleží na financích. My máme pouze dva sponzory a hodně nám pomáhá město. Nemůžeme si dovolit pořídit lepší hráčky. Na druhé straně v týmu máme Lindu Záděrovou. Na to, že má teprve patnáct let, mě hodně překvapuje.



Kromě hraní se věnujete také trénování. Práce s mládeží vás hodně baví?
Naplňuje mě to hodně. Moc mě to baví. K dětem mám odjakživa kladný vztah. Důležitá je také zpětná vazba, která je ale dobrá. V Hluku k nám chodí čím dál víc dětí. Výsledky jsou dobré, i když práce s mládeží je čím dál náročnější. Máme víc kluků než děvčat, ale spousta z nich hraje na úrovni republikové špičky. V kraji mezi nejmladšími žáky vyniká Matyáš Kolečkář, který je velký talent. Ze starších žáků musím vyzdvihnout výkony Ondřeje Kozelka, Štěpánky Vrzalové. Dobrá je taky juniorka Klára Malíková.

Jaké máte vůbec ambice? Čeho chcete v kariéře ještě dosáhnout?
Splnila jsme si toho už dost, ale dveře se pořád ještě nezavírají, tak uvidíme, co bude dál. Prostě chci hrát co nejdéle. Musím si taky dodělat trenérskou licenci, abych se mohla pořádně věnovat mládeži. Chci co nejvíce dětí dostat na jejich vrchol, do reprezentace. Bohužel nejsme střediskový klub a v Hluku nemáme střední školu, což je velká nevýhoda. Většinou nám kluci a holky v patnácti letech odcházejí do velkých měst.

Zároveň jste maminka dvou dětí. Jak to všechno zvládáte?
Je to hodně těžké. Mám v tom docela chaos. (úsměv) Pořád něco nestíhám, ale zatím to všechno zvládáme. Syn už bude mít deset, ten je v pohodě, ale dcerka má teprve tři a půl roku, takže se moc nevyspím. Obě děti ale odmalička beru s sebou na tréninky, což rozhodně není na škodu. Syn už začal trošku hrát, ale spíš dává přednost fotbalu. Dcera všemu rozumí. Ví, co je to bekhend nebo forhend. Doma máme pingpongový stůl, takže si občas pinkneme, ale rozum z toho ještě nemá. Věřím, že to bude lepší. Každopádně budu moc ráda, když se děti budou stolnímu tenisu věnovat, ale rozhodně je k tomu nenutím.