Jedním z takto postižených je i motorismus, zvláště pak smutně prázdné divácké zóny silničních motocyklových okruhů. I proto jsem si na toto téma k rozhovoru nemohl vybrat nikoho povolanějšího, než je mistr řídítek, po mnoho let vynikající závodník Karel Matuš starší, reprezentující Motosport klub Staré Město.

Jak byste zhodnotil uplynulou, poněkud zvláštní závodní sezonu? Z médií, i z doslechu od kamarádů vím, že jste odjel nějaké podniky a byl v nich úspěšný …

Ano, použiji obměnu věty z jednoho českého filmu „Tento způsob sezony, zdá se mi poněkud zvláštní …

I v této covidové atmosféře jsem vybojoval mistrovský titul v kategorii Klasik ve třídě 750 ccm na přírodních okruzích v šesti odjetých závodech. Velmi dobře mě vyšly závody na Masarykově okruhu v Brně. Na Jarní ceně jsem byl na pódiu jednou první a jednou jsem bral stříbrný věnec. Další brněnský závod coby Letní cena Brna byl pro mne zase úspěšný, a tady jsem si dekorování na stupních vítězů zopakoval. Stal jsem se tak po tomto přídělu bodů horkým aspirantem na mistrovský titul. Po dalších dvou čtvrtých místech jsem měl dostatečný bodový náskok a moje Suzuki GS 750 mě dovezla na kýžený vrchol, což byl právě mistrovský titul. Při všech těchto pandemických bu bu bu jsem zhodnotil uplynulou sezonu jako úspěšnou.

Modla silničních závodních okruhů i pro mnohé jezdce nesplnitelný závodnický sen – brněnský Masarykův okruh, GP Brna, ale i místo konání mnoha silničních republikových závodů. Co se vám honí hlavou po těch docela divných zvěstech? Jaká bude budoucnost GP Brna?

Na Masarykův okruh mám krásné vzpomínky i radostné zážitky. Moc rád jsem tady závodil. Ještě coby teenager jsem jezdil do Brna tehdy obdivovat božského Itala Giaccoma Agostiniho, Jimma Redmana, Taveriho. Ale naše idoly a největší motocyklový hrdinové na brněnském starém okruhu byli František Šťastný a Gustav Havel. A vidíte, po mnoha letech teď já jedu v jejich stopách. Mám i jedno specifikum, jsem uveden v Síni slávy brněnského autodromu. V roce 1987 jsem zajel první oficiální měřený čas tohoto okruhu, a to na motocyklu ČZ 175. Je to historický zápis i s mojí fotografií na čestném místě mezi světovými jezdci. Jsem na to pyšný, hrdý, to mě už nikdo nevezme. No a to co se děje v současné době kolem brněnského závodiště, speciálně s pořadatelstvím GP Brno je smutné, až otřesné, nepochopitelné, jak se hazarduje s tak historickým, světově uznávaným našim rodinným stříbrem. Denně čteme, jak ten a ten mocný lobista krade stamiliony, je celebrita a nepostižitelný. Ale kde potom najít nějakých stopadesát milionů na požadovanou opravu brněnského závodiště. No, kde není vůle, tak bohužel… Já budoucnost GP Brno vidím dost mlhavě.

Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jste se hodně pohyboval v motokrosovém prostředí. Tehdy dominovali za řídítky „krosky„ Karel Kubeš, Milan Šobáň, Ivan Buchta, Karel Holásek, Drahoš Kotlaba, Rosťa Lux, ale všichni vyjma posledně jmenovaného brodského závodníka v motokrosu zůstali. Lux po dlouhých letech na motokrosových tratích usedl za řídítka rychlých silničních motocyklů a na svém stroji Honda 350 průběžně vybojoval titul vicemistra Evropy i mistrovské vavříny šampiona Slovenska v kategorii Veteran…

Já jsem závodnickou kariéru nastartoval v mých třiceti letech, když na můj popud koupil tehdejší SVAZARM závodní stroj ČZ 350 a tím jsem začal velké závody, což mě vlastně naplňuje doposud. Jsem jezdcem Motosport klubu St. Město již mnoho let a jsem tady velmi spokojen, je tu dobrá parta a taky oba moji synové krotí divoké oktany úspěšně. Také jsme s Luxem vlastně v jednom týmu a probíráme naše začátky i problémy současné situace v našem ranku.

Tak co bude dál? Covid se „účastní“ na chodu provozů, administrativní změny jsou na denním pořádku, sponzoři budou v podpoře sportů určitě opatrní. Máte nějakou představu o letošní závodnické sezoně?

Především si přeji, ať jsme zdraví, snad nějaké finance dáme dohromady, porazíme „koronu“ a třeba vyděláme i nějakou korunu… Dokud se udržím na motorce, tak na startovním roštu mě uvidíte … no a jinak PF 2021 všem, kterým voní závodní oktany…

Autor: František Tureček