„Chodíme na houby, jenže když se rozkřiklo, že začaly růst bílé hříbky, tak se vyrojilo spousta houbařů. I tak jsme měli slušný úlovek, ale bereme to spíš jako procházky s malým,“ říká v rozhovoru pro Deník dvaatřicetiletý vrhač Tomáš Staněk, který na globálních soutěžích vybojoval šest cenných kovů včetně titulu halového mistra Evropy.

Navlékáte si při procházkách nosítko pro mimina?
Právě že ne. Popruhy jsou stavěné pro maminky a útlejší tatínky. Já si nosítko přes hrudník nepřetáhnu, takže Filípka nosí žena.

Jak si užíváte volno?
Letos jsem měl hodně nabitý program. Kromě červnového problému s kolenem jsem neměl jiné zdravotní trable. Vlastně jsem trénoval nebo závodil v jednom kuse od listopadu do začátku září, takže je teď pro mě nejdůležitější odpočinek. Měl jsem toho už plný brejle. Potřebuju kvalitně zregenerovat a vyčistit si hlavu, abych měl do atletiky zase chuť. A na to je tady klid, máme tu výhled na Zadov, Zuklín a Boubín.

Zvládáte na chalupě nezbytné kutilské práce?
Docela jo. Vzhledem k tomu, že jsem tu kvůli sezoně a narození Filípka nebyl asi čtyři měsíce, bylo potřeba dotáhnout pár věcí po řemeslnících. Zvládám i lehčí práce, ale hlavně připravujeme základy k zahradnímu domečku. Vedle toho si ale odskočím se sousedem na ryby, zajdu na houby nebo něco ugrilujeme. Těším se, až za námi přijede na návštěvu Kuba Vadlejch, který má tady poblíž taky chalupu.

Konečně si pořádně užíváte potomka, co všechno už zastanete?
Všechno jsem odkoukal od Nely, a tak se jí snažím pomáhat. Navíc malý podědil sportovní geny (manželka byla výškařka a vícebojařka - pozn. red.), takže mi připadá takový svalnatější. Když zařve, objeví se mu břišáky. (směje se) Samozřejmě s ním nakládám s největší opatrností, ale přebalování a koupání zastanu. Většinou se koupeme spolu. Má takové koupátko a jsme ve vaně proti sobě. Je to tak lepší. Nemusíme se bát, že by na sebe něco cákl.

Na svět přišel uprostřed sezony, kdy jste přejížděl z jednoho startu na druhý. Možnost být u porodu jste vyměnil za závody. Nelitujete toho z odstupem času?
Nela netrvala na tom, abych byl u porodu. Chápala, že mám povinnosti. Nejsem jediný otec na světě, jehož od narození dítěte odvedla práce. Pan profesor Pařízek mi pak říkal, že při covidu, kdy přítomnost tatínků u porodů byla zakázaná, všechno probíhalo snadněji. Rodičky byly možná klidnější.

close Tomáš Staněk s rodinou info Zdroj: se svolením Tomáše Staňka zoom_in Tomáš Staněk s rodinou

Nezdar na mistrovství světa v Budapešti, kdy jste nepostoupil do finále a pak i prohlásil, že jste tomu obětoval narození syna, už vás přebolel?
Bylo to zklamání, ale o život mě to, ani nikoho jiného, nepřipravilo… Minimálně na postup z kvalifikace jsem měl, jenže jsem si to sám pokazil. Moc jsem se spoléhal na formu, kouli jsem však pořádně nerozjel. Mířil jsem výš, než bylo šestnácté místo, bohužel jsem zůstal dole. Beru to jako zkušenost na příští rok, kdy bych měl závodit nejdřív na mistrovství Evropy v Římě a pak i na pařížské olympiádě.

Neprobírali jste s trenérem, jestli něco nezměnit, abyste víc proháněl absolutní špičku?
Ono nad tím není potřeba moc dumat. Kdo tomu trochu rozumí, tak potvrdí, že koule nabrala v posledních letech nebývalý progres. Je teď nejkvalitnější disciplínou a mou nevýhodou je to, že mohu předvést na své poměry špičkový výkon, ale je to málo. Na finále Diamantové ligy hodil před týdnem Novozélanďan Tom Walsh výborný výkon 22,70 metru, ale na výhru nestačil. Sice se snažím soustředit na sebe, ale neubráním se otázkám, proč Američané hází tak daleko? Nedokážu říct. Asi sev kouli sešlo několik Duplantisů… (směje se)

Někdo se však může ptát, jak to Američani dělají, jestli třeba nemají lepší podmínky?
Když se podíváme na zázemí českého sportu, tak lepší podmínky mají v mnoha zemích. Nesrovnávám to zrovna s USA, ale třeba s okolními státy. Když se podíváte do Polska nebo do Maďarska, tak to je šílený rozdíl, jaká mají oproti nám tréninková centra. V našich podmínkách je pak mnohem těžší vysvětlit talentovanému sportovci, aby udržel krok se světem.

Ve skupině Petra Stehlíka trénujete s mladšími koulaři a diskaři, je to pro vás výhodné?
Jsou to takoví vlčáci. Někteří jsou ode mě fyzicky vzdálenější, ale někteří se na mě snaží v tréninku dotahovat. Když jsem na soustředění unavený, mohou se v posilovně dostat na podobnou úroveň. Pak si říkám, že mě na tréninku nesmí nikdo pokořit. V tom je pro mě příprava s mladíky motivační.

Spolupráce zřejmě vyhovuje i mladým, když si Tadeáš Procházka udělal osobní rekord na hranicí devatenácti metrů.
Udělal slušný posun, ale dobře ví, že k dvaceti a pak jednadvaceti metrům je to ještě hodně dlouhý kus cesty. To už pak nejde tak rychle, ale je pozitivní, že zjistil, že když víc mákne, tak to jde. Navíc má motivaci nominovat se příští rok na mistrovství Evropy.

Dělat trenéra je vrtkavé

Už od žákovských let se na závodech potkáváte s Jakubem Vadlejchem. Nelitujete trochu, že jste si také nevybral oštěp, což je historicky nejúspěšnější česká disciplína?
Když to teď vidím, tak asi trošku jo, ale nikde není psáno, že bych to někam dotáhl. Jasně, mohl bych třeba taky hodit devadesát metrů. Ale to člověk neví, to se strašně těžko soudí. Házel jsem nejen oštěpem, alei diskem. Nakonec jsem si vybral kouli.

Je vám 32 let, což je pro vrhače ideální věk. Přemýšlel jste, jak dlouho byste chtěl vrhat?
Asi dokud mi to půjdea bude mi to dávat smysl. Konkurence je v kouli strašlivá. Bude také záležet, jestli se u mě projeví atletická dlouhověkost. Kdybych vydržel do další olympiády v roce 2028, tak by to bylo požehnání. Ale nevím, jestli budu schopný třeba v šestatřiceti letech házet na požádání 21,50 metru. Proto je takový výhled docela loterie. Kdyby šlo jen o dvacet metrů, tak bych se do čtyřiceti asi vydržel plácat. (směje se)

A kdybychom se podívali za hranici atletické kariéry, máte představu, co budete dělat dál?
Už jsem o tom lehce přemýšlel… U sportu bych chtěl zůstat, ale těžko teď říct, jestli by přišly nějaké nabídky. Sportuju nějakých dvacet let a z toho deset na top světové úrovni. Mám celkem rozsáhlý seznam zkušeností a poznatků. Dělat trenéra je ale vrtkavé. Kuba Vadlejch někde prohlásil, že by to dělal jedině v případě, kdyby našel stejného blázna, jako je on sám. Já to mám nastavené podobně, ale uvidí se. Možná by mě bavilo pracovat s mladšími atlety.

Jste v centru sportovního dění. Můžete posoudit, jaký je dnes mezi dětmi zájem o sport a obzvlášť atletiku v porovnání s dobou, kdy jste začínal trénovat?
Pamatuju si, že když jsme bývali s bráchou tady na Šumavě u babičky na prázdninách, dívali jsme na atletické šampionáty a strašně nás bavilo sledovat vícebojaře. Obdivovali jsme Tomáše Dvořáka a Erkiho Noola. Oba jsme chodili na sportovní základku a díky rodičům měli ke sportu blízko. Naštěstí byla jiná doba.

V jakém ohledu to myslíte?
Lidé ještě nebyli upoutaní k sociálním sítím. Mně to dneska přijde hrozný. Na zádech se mi ježí všechny chlupy, když vidím kluka nebo holku, jak i na přechodech přes silnici čučí do mobilu. Dokonce jsem četl, že se vymýšlejí světelná zařízení, která mají ze země upozornit lidi, kteří nejsou schopní odtrhnout oči od displeje a všimnout si, že přecházejí na červenou a že se na ně řítí tramvaj.

Byl byste dneska jiný?
Ono asi vždycky záleží, v jaké komunitě se dítě pohybuje a k čemu je vedené. Tady na šumavské vesnici určitě všechny děti sport nesledovaly, ale chodili jsme si s nimi na hřiště zakopat na bránu. Bylo to fajn. Jsem rád, že jsme měli sportovní vzory. Běhali jsme venku, vyřezávali si z klacků oštěpy a na loukách zkoušeli, kdo hodí dál. Myslím, že když si dítě oblíbí nějakého úspěšného sportovce, bude ho chtít časem napodobit. Pak se může stát, že přijde holka za rodiči a řekne, já chci házet oštěpem jako Bára Špotáková. Asi je to pro dítě snazší, než kdybychom u nás žádnou Báru, pana Železného nebo Kubu Vadlejcha neměli.

Neubírají atletice dětii dnešní nové sporty?
Je jich hodně, ale to myslím nevadí. Není nutné si vybrat atletiku. Ona je skvělým základem pro ostatní sporty, podporuje všestranný rozvoj a dítě se hned nezaměřuje jen na kopání do míče nebo na pálení hokejkou do puku. Ale ať už si vybere jakýkoliv sport, udělá líp, než trávit čas koukáním na Instagram.