Mohly mi být tři roky, ale také pět. V prvním případě bych byl pamětníkem vstupu Ivana na naše území. Z prázdnin u mého dědečka v Havřicích mi totiž utkvělo dunění tanků a těžké techniky, které mě probudilo jedné noci ze spaní. Postel stála hned pod oknem a v místnosti jsem byl sám. Klekl jsem si a odhrnul záclonu. Ten pohled mě tehdy fascinoval. Kolony tanků a obrněných transportérů. Jejich řada se zdála být nekonečná. Možná jely jen na cvičení, možná z cvičení, možná to byli Rusové. Tehdy mi to bylo jedno. S odstupem let se obě možnosti vyvažují. Nepamatuji si, jestli jsem druhý den dostal od svých příbuzných vysvětlení. Ale vzpomínka na tanky zůstala. Nejsem si jistý, jestli by mě podobný pohled dnes fascinoval. Spíše ne… Stejně jako myšlenky na osmašedesátý, vzpomínky na vojnu a podobné události. Jsem rád, že jsem měl tehdy tři roky a neviděl v přesunech tanků nespravedlivou historickou událost. Osmašedesátý rok jsem tak začal vnímat až jako školou povinné dítě, kdy nás učitelé „objektivně“ informovali, co se vlastně stalo. Ten pohled z okna byl tehdy o hodně zajímavější než prozaická pravda, o kterém by dnes nejraději většina z nás asi vůbec nestála…