Před Vánocemi v roce 1949 se ve dvou třídách stupavské školy objevily na stěnách obrázky zimní krajiny se zavátými cestami, sáněmi s rolničkami a vzdáleným tichým hlasem zvonů. Při vánoční besídce přednášeli starší žáci něžnou i veselou Štědrovečerní romanci Jana Nerudy, Erbenův Štědrý večer a další vroucí verše básníků oslavujících vánoční čas.

Měl jsem to štěstí, že jsem prožíval dětství s rodiči, sestrou a prarodiči, takže všechny ty Štědré večery mně splynuly v jediný velký dojem. Tiše a ochotně vonívala purpura na plotně a světnicí zněly koledy.

Tiše a ochotně skapával vosk ze svíček na stromečku a nám bylo moc líto, že čas vyhražený pro něhu, lásku a štědrost pomalu končí. Tiše a ochotně odcházel v mém dětství jeden Štědrý večer za druhým.

Až příliš ochotně. Se srdcem plným vděčnosti se rok co rok vracím ve vzpomínkách do krajiny mého dětství s překrásným jménem Vánoce.

Na Stupavu v chřibských lesích, z níž jsem se před 43 lety přestěhoval s rodinou do lesa nad Modrou. Znovu si tu vzpomínku na Štědré večery na Stupavě přitáhnu i letos maličko zpět, abych k ní přiložil dlaň. Snad se mi podaří přenést vzpomínky na Vánoce mého dětství i na ten letošní Štědrý večer, ale i na dny po něm následující.