V brašně tehdy nemohla chybět malá břidlicová tabulka, vsazená do širšího dřevěnou rámu. Rodiče tehdejších prvňáčků neměli na výbavu svých šestiletých ratolestí tak vysoké náklady jako dnes.

Několik měsíců jsme té v první třídě kouzlili první písmenka na stíratelnou černou tabulku v dřevěném rámečku, která měla z jedné strany vyryté červené linky na psaní, z druhé strany byla bez linek.

Na ní jsme svoje pravé ruce cvičili v kreslení rovných čar nebo uzavřených oválných křivek. Ke školní tabulce byla na provázku přivázaná do rámu malá mazací houbička, s níž se smazala jakousi zvláštní tužkou, podobající se tuhé křídě, napsaná písmena nebo nakreslené přímé či nepřímé čáry.

Houbičkou bylo možné vymazat i případnou chybu. Výhoda tabulky spočívala v tom, že popsaná strana tabulky po kontrole práce učitelkou nebo učitelem se lehce houbičkou smazala a byla tak připravena pro další psaní. Když jsem tohle vyprávěl mé sedmileté pravnučce Emičce, odběhla do svého pokojíku a přinesla mně z něj ukázat svoji bílou stíratelnou tabulku.

„Píši na ni speciálními fixy, které se dají snadno setřít hadříkem. Tahle tabulka se dá opakovaně použít. Mám ji ráda, protože si s ní mohu hrát s kamarádkami na školu nebo jen tak na ni malovat,“ řekla vítězoslavně Emička.