Finále prezidentské volby bylo tak napínavé, že pěna dní z něj vybublaná bude setrvávat na hladině vzpomínek ještě drahnou chvíli. Téma války, kolem kterého většina z nás z pochopitelných důvodů opatrně obcházela, se objevilo v celé své nahotě a hrůze.

Autor je spisovatel

Vzpomínám si na svou babičku, prostou ženu z vesnice. Ta zažila první světovou válku – tenkrát, když vás chytili s moukou, kterou jste načerno koupili ve mlýně, abyste si upekli chleba, mohli jste dostat trest smrti. Po celý život – umřela krátce po sametové revoluci – se pak války bála. Bála se jí mimo jiné proto, že oficiální propaganda neustále válkou strašila. Noviny a časopisy byly plné karikatur Ronalda Reagana opásaného raketami nebo Margaret Thatcherové, jak nám hrozí jadernou bombou. Americké rakety Pershing II byly hlavním argumentem, proč jsou u nás sovětští vojáci, protože se přece musíme nějak bránit, až na nás Západ zaútočí.

Oproti tomu propaganda ukazovala mírumilovný Sovětský svaz, holubice míru byla na každé školní nástěnce. Babička četla noviny a sledovala televizi, odkud do ní pořád hučela propaganda, takže – jako kdekdo z její generace – pořád schovávala ve sklepě mouku, cukr a konzervy, až válka přijde. A nikdy nezapomenu na to, jak s ní stále podvědomě počítala a nebyla to pro ni jen nějaká věc, která se odehrává jindy a jinde – jak ji berou později narozené generace.

Takže si myslím, že strašení válkou do marketingové komunikace nepatří, a projevilo se to i na výsledku prezidentské volby. Připadalo to „přes čáru“ i mnoha voličům, kteří jsou jinak Andreji Babišovi ochotni dát svůj hlas, neboť starší politické strany udělaly za těch třicet let po sametové revoluce mnoho, na co nejsou ochotni jen tak zapomenout.

Volbě bývalého důstojníka armády starého režimu jsem zprvu nakloněn nebyl, ale postupem času si mě Petr Pavel získal svým rozvážným a klidným vystupováním a nakonec jsem mu svůj hlas dal. Snad mě nezklame.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.