Už hliněná podlaha usedlosti naznačovala, že stáří domku je z pohledu života lidského více než požehnané. Při vstupu do světnice pak na mě dávná doba dýchla veškerým svým kouzlem. Vlevo byla svátečně ustlaná postel, vedle kachlových kamen pak visely dva huňaté kožichy. Pod zasklenými obrazy svatých, vzadu na stěně, se na dubovém stole rozprostírala voňavá štědrovečerní tabule. Nechyběly na ní ošatka s křížankami a sušenými švestkami, vánoční pečivo, vlčnovské vdolečky na talíři či košík plný jablek a ořechů. K ochutnání vybízely štědrovečerní oplatky, vyrobené před chvílí v jiné místní starobylé chalupě, a také hlavní jídlo, tedy skromná krupicová kaše.

Uprostřed jizby stál u vařiče a nálevky s roztaveným cínem vlčnovský starosta Jan Pijáček, jenž v roli někdejšího hospodáře odléval tekutý kov do smaltované mísy s vodou. Příchozím tak na požádání vytvářel abstraktní miniatury podobající se nejčastěji mořským koníkům, ovocným stromům či andělům. „Stejně jako rozkrajování jablíček a pouštění ořechových skořápek s malou svíčkou po hladině v lavoru jde o pohanské zvyky, které naši předkové po staletí uchovávali," poznamenal starosta na vysvětlenou.

A já našim předkům v té chvíli tiše děkoval za jejich prohlubování naší obrazotvornosti, za víru v osud i za bázeň z tajemného očekávání budoucnosti…