Nicméně dobu, o níž pozdější zkompromitovaní komunističtí vládci tak úzkostlivě mlčeli, dokonale archivoval můj otec. Mohutné informační embargo pozdějších normalizátorů na události kolem tehdejšího takzvaného polednového vývoje a srpna 1968 mi také proto nemohlo zabránit získat pravdivý přehled o tehdejším dění ve společnosti.

Důležitou studnicí informací se pro mě stala otcova zaprášená krabice, kterou jsem začátkem 80. let minulého století objevil doma v komoře.

Nenápadný svazek novin, časopisů a letáků překypujících konkrétními zprávami mně rok 1968 přiblížil dokonaleji než sebelepší vyprávění pamětníků. S každým začtením se do žloutnoucích stránek tehdejší Mladé fronty, Mladého světa či Rovnosti jako bych se znovu ponořil do oněch časů naplněných očekáváním a optimismem, záhy vystřídaných rozčarováním, vztekem i nenávistí.

Nevděčím však pouze svému otci za to, že dnes v této problematice nejsem názorově slepý, hluchý ani negramotný.

Především to byli tehdejší novináři, kteří pozdější vládnoucí garnituře neumožnili vymazat z povědomí národa skutečný obraz euforie Pražského jara ani jeho pozdější srpnovou tragédii.